Milada žila s Radkem dlouhých 20 let. Poznali se na vysoké škole a zamilovali se do sebe na první pohled. Dlouhou dobu spolu chodili, až Miladu po 5 letech vztahu požádal Radek o ruku. Měli krásnou velkolepou svatbu, založili si rodinu, koupili dům a začali žít svůj spokojený život na kraji města. Díky nešťastné náhodě však bylo nakonec všechno úplně jinak…
Osudná oslava.
Bylo nádherné počasí, teplý červnový víkend a grilovali jsme. Jedna z našich dcer úspěšně udělala maturitu a tak jsme se rozhodli, že taková významná životní zkouška se musí oslavit. Nakoupili jsme proto na ten víkend spoustu masa, alkoholu a pozvali i pár přátel. Všechno bylo perfektní, bavili jsme se, popíjeli a seděli u grilu do pozdního večera. To jsem však ještě nevěděla, že se ani ne za hodinu stane něco, co změní život nám všem.
Bylo asi půl 12 v noci, když jsme oslavu rozpustili. Radek šel do koupelny jako první a já mezitím dala prát naše špinavé prádla, které smrdělo kouřem od grilování. Najednou jsem uslyšela ránu. Bylo to v koupelně. Rozrazila jsem dveře a našla Radka na zemi, jak se drží na hrudi. Okamžitě jsem zavolala sanitku a v slzách doufala, že to přežije.
Infarkt.
Ráno jsem naložila děti do auta a jeli jsme za ním do nemocnice. Doktoři mi řekli, že prodělal lehký infarkt a že si jej tam pár dní ještě nechají na pozorování, avšak jak to bude možné, určitě jej pustí domů. A tak se také o týden později stalo.
Byl pátek, děti byli ve škole a já jela do nemocnice pro Radka. Byla jsem ráda, že to celé přežil bez jakýchkoli vážných následků a že jej budu mít zpátky doma. Moc se mi po něm stýskalo a myslela jsem, že i mu po mě. Byla jsem však na omylu…
Děje se něco?
Cestou k autu mlčel, sotva se na mě podíval a ani jízda domů nebyla o nic lepší. Hlavu měl vytočenou k oknu a na mé otázky odpovídal tak jednoduše a krátce, jak to jen šlo. Nijak jsem na něj ale nenaléhala. Prožít infarkt určitě není nic příjemného a takový nepřímý pohled smrti do tváře s člověkem určitě dovede za mávat. A vlastně jsem od pravdy nebyla vůbec daleko…
Dojeli jsme domů a posadili se v obývacím pokoji. Atmosféra byla napjatá a já cítila, že má něco na srdci. “Děje se něco? Udělala jsem něco špatně?” zeptala jsem se ho a doufala, že se nic neděje. On se však na mě podíval a s vážným hlasem začal mluvit.
Je konec….
“Omlouvám se ti, ale já už tě prostě nemiluji. V ten moment, kdy mi proletěl celý život před očima jsem si uvědomil, že tohle není ten život, jaký bych si představoval. Vůbec nic jsem nezažil, nezkusil, nepoznal… a ty i naše děti mi v tom bráníte,” řekl a mě polil studený pot. Slyšet něco takového po tolika letech od člověka, který je středem vašeho celého vesmíru, zabolí takovým způsobem, že si to nedovedete představit. “Ty nás bereš jako překážky? Nechceš si tvořit vzpomínky s námi?” vykoktala jsem ze sebe bílá jako stěna a tušila, že je zle.
“Ne nechci. Omlouvám se ti, ale bude lepší, když se odstěhuješ pryč. Nejlépe nejpozději během měsíce. A o rozvod požádám během následujícího týdne,” řekl a s klidem se mi při tom díval do očí, jako by naproti mě seděl naprosto cizí člověk.
Neměla jsem slov,.. Jak se může člověk tak změnit? Může za to ten infarkt a doopravdy přehodnotil svůj život? Nebo je to jen výmluva a čekal jen na vhodnou příležitost, kdy by celý tento nápad uskutečnil? Jsem bezradná… Prozatím jsem se přestěhovala i s dětmi ke své mámě, ale opravdu nevím, co mám nyní se svým životem dělat.