Iveta a Jarka byly nerozlučné kamarádky už přes deset let. Jarka o Ivetu nechtěla nikdy přijít a tak spolu vymyslely plán, který to měl zaručit. Byl téměř bezchybný. Ale bohužel jeden podstatný detail stačil k tomu, aby se zhroutil jak domeček z karet.
Dokonalé přátelství.
Naše přátelství s Jarkou bylo dokonalé. Jedna za druhou by dala ruku do ohně. Co ruku, klidně život. Jak jsme s oblibou říkali, my dvě jsme na sebe prostě tak nějak “zbyli”. Ani jedna to neměla s kamarádkami lehké a obě jsme měli dost špatných zkušeností se zradou. Až jsme jednoho dne narazili na sebe.
Přes počáteční nedůvěru jsme se rychle přenesli a od té doby je to jízda. Jak jsme byli starší, naše duo neznalo mezí. Řádili jsme všude kam jsme přišli a bylo nám úplně jedno kdo na nás zrovna civí a kdo nadává. Byli jsme jen my dvě pro sebe. “Navždycky.” slibovaly jsme si. Čekalo nás však menší odloučení. Já jsem šla po střední škole pracovat a Jarka šla ještě studovat VOŠ.
Plán.
Jak se naše životní změna blížila, čím dál častěji jsme spolu mluvili o tom, co by kdyby. A dostali jsme strach, co se stane, až se třeba nebudeme denně vídat. Takhle skvělé přátelství přece nemůže skončit! Přesto, že jsme se navzájem ujišťovali, že si zachováme věrnost až za hrob, v náš něco hlodalo. A pak přišel geniální plán.
Dnes už ho jako zase tak geniální nevidím, jelikož nevyšel tak, jak jsme předpokládali. Celé to napadlo Jarku. Jednoho pátečního večera jsme pařili a pak jsme už pěkně opilé přespávaly u ní doma. Během naše rozhovoru v postelích na mě najednou vyhrkla: “Víš co? Nechceš se vdát za mojeho bráchu? Jako příbuzné bychom měli jistotu, že zůstanem v kontaktu a nepřestaneme se vídat a kamarádit?” Byl to vlastně super nápad a já řekla jen: “Jo.”
Balení.
Jarky starší bratr Tomáš byl hezký, vysoký, pohledný. Navíc sportovec – hrál hokej. Nikdy jsem na něj jako na možného partnera nekoukala, ale to se změnilo. On mě znal, přece jen jsme byli s Jarkou nejlepší kamarádky a často jsme u nich doma přespávali. Několikrát mě viděl v pyžamu a já jeho taky. Holku neměl už dva roky. Podle toho, jak si ji pamatuju ,bych mohla být jeho typ. Jarka to taky tvrdila.
Náš plán na sbalení bratra se rozjel. Chodila jsem k nim domů mnohem častěji a také v mnohem vyzývavějších šatech než v minulosti. Párkrát jsme s Jarkou byli i na jejich hokejovém zápase a hlasitě fandili. Všiml si toho hned. Stačilo ještě pár dalších ženských zbraní a byl můj. Plán nám skvěle vycházel. Nikdy by mě nenapadlo, že se za 3 roky od toho okamžiku vezmeme.
Nic není tak dokonalé.
Náš prvotní plán nám vyšel dokonale. Až příliš. Tomova rodina byla super. Nikdy jsme se nehádali a na všem jsme se dokázali domluvit. Bydleli jsme všichni pohromadě, jelikož vlastnili obří vilu a v ní bylo 5 samostatných bytů. Dva roky to bylo dokonalé. Pak jsem procitla. Začalo se ukazovat, že naše zamilovanost je pryč. Tom byl navíc sportovec tělem i duší. Když nepracoval, hrál hokej. O víkendech jezdíval na zápasy a já neměla vždy volno, abych jela s ním. Pak už mě to ani nebavilo.
Když jsme byli zřídka večer spolu doma, on šel brzy spát a já si četla knihu. Všechno se to rozplynulo. Tím víc, že si Jarka našla přítele z opačné strany republiky a já jsem zůstala sama. Přestěhovala se za ním. Já se za rok od toho rozvedla a bydlím sama v garsonce. Koupila jsem si kočku a jsem jakž takž šťastná.
Jediné co se nám splnilo je to, že jsme s Jarkou kontakt neztratili, i když nebydlíme ve stejném domě ani městě. Opravdové přátelství přece přežije všechno. S láskou je to podobně. Hloupější plán jsme si vymyslet nemohli.