Adrian si za život prošel velkou řadou traumat. Dlouhodobě se ale léčí, a to jak u psychiatra, tak u psychologa. Přestože se jeho duševní zdraví zlepšilo, stále mu dělá problém navazovat vztahy. Nedávno odešel jeho psycholog do důchodu a na jeho místo nastoupila mladší žena. Adriana naprosto okouzlila, což začíná způsobovat problémy.
Nový začátek
Ze začátku jsem byl nešťastný z toho, že dostanu nového psychologa. Chvíli mi trvalo, než jsem Miroslavě začal věřit a cítil se na sezeních příjemně. Byla o něco starší než já, měla svoji rodinu, jako psycholožka pracovala už velmi dlouho a věděla, jak s lidmi mluvit a uklidnit je. Po nějaké době jsem se začal na každou schůzku těšit.
Ještě nikdy se o mě nikdo nezajímal tak jako ona. Hodně se ptala, opravdu mě poslouchala a všechno si pamatovala. Cokoliv se mi v životě stalo, jsem chtěl hned oznámit jí. Každou radost, každý smutek. Svěřil jsem se jí s věcmi, které nikdo jiný nevěděl a ona mě vždycky pochopila a pomohla mi. Cítil jsem se, jako když mluvím s kamarádkou.
Pracovní vztah nebo osudové setkání?
Po nějaké době začaly být naše konverzace intimnější. Začínal jsem si ji prohlížet úplně jinak. Přestože byla starší, připadala mi krásnější a krásnější. Pokaždé mi říkala, jak mě ráda vidí a jak je ráda, za moje úspěchy, až jsem si začínal myslet, že ve mně možná vidí víc než jen pacienta. Každé její gesto jsem analyzoval, jestli to nemohl být náznak zájmu o mě.
Když jsme narazili na téma vztahů, často mi říkala, že jsem moc milý mladý muž, a že určitě brzy najdu, co hledám. Uklidňovala mě, že nejsem bezcenný a ošklivý, jak jsem si doposud myslel, z čehož jsem měl až dětskou radost. Vzhlížel jsem k ní, a bezmezně jí obdivoval, což jsem taky dával najevo. Nikdy jsme ale nepřekročili přátelskou mez, a to mi začínalo vadit. Musela přece vědět, že k sobě patříme.
Krok do prázdna
Jednoho dne jsem se konečně odhodlal jí vyjevit své city. Měla kancelář u sebe doma, takže jsem mimo její pracovní dobu zazvonil na zvonek a s kyticí v ruce ji pozval na rande. Miroslava nejdřív neodpověděla, jen mě pozvala dovnitř. V kanceláři mi řekla, že se mnou na rande jít nemůže, ani nechce, a že si je jistá, že já bych s ní taky randit nechtěl. To mě šokovalo, vždyť jsme si tolik rozuměli!
Vysvětlila mi, že když se o mě v mém životě téměř nikdo nezajímal, tak jsem se jednoduše upnul na prvního člověka, který mi ukázal respekt a považoval to za romantické city. Prý na tom není vůbec nic zvláštního, a dá se s tím pracovat, ale dá mi čas na rozmyšlenou, jestli chci v sezeních s ní dále pokračovat, nebo si najít někoho jiného. Pořád si nejsem jistý, jestli měla pravdu, rozhodně ale mám nad čím přemýšlet.