Jednou večer jsem seděla na gauči se svým přítelem. Byla to klidná chvíle, obyčejný večer strávený doma, nic zvláštního. Najednou jsem slyšela, jak někdo jasně a zřetelně řekl: „Miluji tě.“ Než jsem se stihla vzpamatovat, můj přítel odpověděl: „Taky tě miluji.“ Jenže já jsem to nebyla, kdo ta slova řekl.
Byla jsem zmatená. Měla jsem zavřenou pusu, určitě jsem to neřekla já. Ale ten hlas, to „Miluji tě“, jsem slyšela tak jasně, že jsem téměř cítila vibrace, jako by to zaznělo přímo před mým obličejem. Můj přítel na tom také nebyl – seděl vedle mě, naprosto uvolněný, a odpověděl, jako by ta slova skutečně zaslechl ode mě.
Jenže ten hlas… nebyl to můj hlas. Zněl jako ženský, cizí, jemný, ale přesto tak blízko. Otočila jsem se, rozhlédla se po místnosti, ale nebylo tam nikoho. Okna byla zavřená, v celém bytě panovalo ticho. Neexistovalo žádné vysvětlení. Jen my dva na gauči a ta podivná slova, která vyšla odnikud.
Snažila jsem se z toho nešílet, říkala jsem si, že to musí být nějaký klam, že si s námi pohrává mysl. Ale ta chvíle byla tak jasná, tak skutečná. Ještě teď, kdykoliv na to pomyslím, mám mrazení v zádech. Co to bylo? Kdo to řekl? A proč to znělo, jako by ten hlas vyšel přímo přede mnou, ale přitom nepatřil ani mně, ani mému příteli? Byla to jen nějaká podivná halucinace, nebo něco víc?