Jednoho rána jsem připravovala snídani, zatímco moje dcera Anička seděla u stolu a hrála si s malým plyšovým medvídkem. Bylo to jedno z těch poklidných rán, kdy je všechno na svém místě a člověk se cítí příjemně. Vtom mě Anička překvapila, když najednou začala recitovat abecedu. Začala písmenem A, pokračovala přes B, C a tak dál, až došla k Z.
Byla jsem naprosto ohromená a dojatá. “Aničko, to je úžasné! Kdy ses to naučila?” zeptala jsem se a sklonila se k ní, abych ji mohla obejmout a políbit na čelo.
Aničce se rozjasnila tvářička, byla tak hrdá na svůj úspěch. “Mami, naučila jsem se to od babičky,” odpověděla s naprostou samozřejmostí. Srdce se mi na okamžik zastavilo. “Od babičky?” zopakovala jsem a snažila se pochopit, co tím myslím.
“Ano, mami,” pokračovala Anička, “když jsem ležela v posteli a chystala se spát, babička mi pomohla naučit se všechna písmenka. Přišla za mnou a říkala mi je jedno po druhém.”
Měl jsem pocit, že se mi najednou v místnosti udělalo chladno. Moje máma, Aniččina babička, zemřela před třemi lety. Anička byla tehdy ještě moc malá, aby si ji pamatovala. Snažila jsem se udržet klid a neukázat, jak mě to znepokojilo. “Aničko, kdy jsi to přesně slyšela?” zeptala jsem se jemně.
“Každou noc, mami,” odpověděla Anička s úsměvem. “Když se chystám spát, babička přijde a sedí vedle mě. Vypráví mi různé věci a teď mě naučila abecedu.” Byla jsem naprosto zaražená. Nikdy jsem Aničce nevyprávěla o tom, že moje máma jí četla pohádky nebo že by jí učila něco konkrétního. Jak by mohla vědět o něčem takovém?
Po chvíli přemýšlení jsem se rozhodla, že nebudu Aničku děsit nebo jí kazit radost. Usmála jsem se na ni a řekla: “To je krásné, miláčku. Jsem moc ráda, že tě babička takhle naučila abecedu. Byla by na tebe moc pyšná.”
Později toho dne, když Anička byla ve školce, jsem si sedla na pohovku a přemýšlela o tom všem. Možná, že láska a vzpomínky dokážou překročit hranice života a smrti. Možná, že moje máma opravdu nějakým způsobem dohlíží na Aničku. Nebo možná, že Aniččina fantazie je jen natolik živá, že dokáže vytvořit takovéto krásné a dojemné příběhy. Kdo ví…