Seděla jsem na pohovce, unavená po náročném dni, když přistoupil ke mně s tou známou jiskrou v očích. Toho večera mě požádal o ruku. Bylo to těsně před jeho odjezdem na tříměsíční pracovní cestu do zahraničí. Pamatuji si každý detail – světlo svíček, jeho rozčepýřené vlasy, jak jsem si v duchu přehrávala každé jeho slovo. Byla jsem plná radosti, že se rozhodl právě pro mě, že plánujeme společnou budoucnost.
O dva dny později mi volal z letiště. Myslela jsem si, že mi ještě jednou chce říct, jak mě miluje, že se těší, až se po třech měsících vrátí a začneme plánovat svatbu. Jenže to, co jsem slyšela na druhém konci, mě zasáhlo jako blesk z čistého nebe. „Změnil jsem názor na svatbu,“ řekl, jako by to bylo jen rozhodnutí mezi dvěma možnostmi, z nichž jedna je stejná jako druhá. „Prodlužuji pracovní smlouvu na sedm měsíců a už se nikdy nevrátím tam, kde jsme žili.“
V tu chvíli jsem byla naprosto otřesená. Nedokázala jsem pochopit, jak se všechno tak náhle změnilo. Jak člověk, který mě ještě před pár dny žádal o ruku, teď jednoduše změní směr svého života a nechá mě tu s tisíci nezodpovězenými otázkami.
O týden později se na mém prahu objevili jeho rodiče. Přijeli vyzvednout všechny jeho věci. Jako by jejich syn zmizel ze světa, ze života, který jsme spolu budovali, a všechno, co mi po něm zůstalo, byly prázdné skříně a prázdné sliby. Nepadlo ani slovo vysvětlení. Jen ticho a spousta nevyřčených věcí, které teď zůstanou navždy mezi řádky.
Dodnes nechápu, co se vlastně stalo.