Alice se s manželem Patrikem po svatbě přestěhovali do starého domu. Patřil dědovi Patrika, který zemřel. Začali ho postupně uklízet a pak začalo také trápení Alice. Ze začátku podivnosti v domě přehlížela. Časem si myslela, že blázní a pak už měla velký strach. V domě se dělo něco zvláštního. Kdo za to může? Půjde to zastavit?
Začalo to nenápadně.
Všechno to začalo v tom domě. Dědův dům i pozemek byl obrovský. Měl s Patrikem velice dobrý vztah, často jsme dědu společně navštěvovali a pomáhali s čím bylo potřeba. Posekat zahradu, umýt okna, vyplet záhonky, nakoupit zásoby jídla, uklidit. Děda žil několik let sám, ale často říkal, že má pocit, jakoby babička byla stále s ním. Těsně před naší svatbou zemřel a dům i zahradu Patrikovi odkázal v závěti.
Jelikož jsme měli pronajatou garsonku, se stěhováním jsme po svatbě moc neotáleli. S velkým domem a zahradou však přišla nejen spousta práce ale časem i starosti navíc. Měla jsem neustále pocit, jako bychom snad v domě nebyli jen my dva. Patrikovi jsem se svěřila, ale nějak tomu nevěnoval příliš pozornosti. Pracoval v zahraničí a domů jezdil na víkendy. Každý volný čas jsme věnovali postupnému vyklízení a velkému úklidu.
Děda sběratel.
Jak jsme postupně dům důkladně prozkoumávali, zjistili jsme, že děda byl mnohem větší sběratel všeho možného, než jsme si mysleli. Museli jsme postupně projít každou skříň, šuplík, úložný prostor pod gaučem, pod postelí..a to nás čeká ještě sklep, půda, garáž. Čekaly na nás zásoby mycích prostředků z 80. let, co kdyby náhodou. A nejen to.
Dokonce jsme přišli na to, že ani po babičce nic nevyhodil. Její skříň zůstala netknutá, všechny věci byly na ramínkách nebo úhledně poskládané v poličce. Nejvíc mě zaujala dřevěná truhlička na šperky. V ní byly hodinky, prstýnky a mnoho dalších drobností a úlomků. Byla krásně zdobená a já si ji dala na noční stolek. Když jsem se druhý den ráno probudila, truhlička tam nebyla. Byla postavená na zemi uprostřed ložnice a byla otevřená. Zamyslela jsem se.
Zvláštní jevy.
Kdysi jsem jako malá bývala náměsíčná ale že by se to vrátilo? Byla jsem tu noc sama, Patrik byl v Německu, protože byl všední den. Ten týden se stalo více věcí. Když jsem přišla z práce, dole v prádelně se svítilo. Přitom jsem tam ráno byla a ještě kontrolovala, zda jsem zhasla. Dveře vedoucí dál do kumbálu byly zavřené. Kočky tam mají své wc a nikdy je nezavírám. Okno tam není, že by to mohl být průvan. Maličkostma to začalo.
O víkendu jsme zase uklízeli další část domu a v týdnu pokračovaly podivnosti. Buď jsem se nesoustředila nebo se mi ztrácely věci. Některé se jen přesouvaly tam, kde bych je nikdy nedala. Do toho jsem každý večer měla hrozně zvláštní pocit. Nedá se popsat. Snad takový ten jako když víte, že se na vás někdo dívá. Mívám ho občas na ulici, ale sama doma? Několikrát za den se mi dělala husí kůže a nevěděla jsem z čeho. Nebo jsem to možná už tušila.
Někdo tu je.
Manžel na mé obavy moc zřetel nebral, i když potvrdil, že by se nedivil, kdyby to byl děda. To mi na klidu nepřidalo, ale nechtěla jsem být paranoidní. Všechno vygradovalo v jeden večer, kdy jsem se koukala na televizi a v tom spadl ze stěny obraz. Přesně o půlnoci. Měla jsem takový strach, že jsem nemohla usnout. Druhý den jsem se svěřila kolegyni v práci. Viděla, že něco není pořádku a já jí vše řekla.
Nečekala jsem to, ale přišla s návrhem řešení. Na tyto entity, které jsou s vámi doma pomáhá obsypat všechny možné vchody včetně oken solí. Skrz ní se nedostanou. Jen jeden musí zůstat volný, aby mohla ona bytost odejít. Přišlo mi to dost divné, ale ne divnější než všechny ty věci, co se mi doma děly. Musela jsem to vyzkoušet. Rovnou jsem si dům i vykouřila šalvějí, abych si to pojistila. Bylo to divné, ale ten večer se mi spalo o dost lépe.
Dodnes nevím kdo nebo co to v našem domě přebývalo, ale trik se solí pomohl. Nebo alespoň doufám, že to není jen přechodné. Kdo to však u nás byl jsem se nedozvěděla. A pátrat po tom rozhodně nehodlám.