Nedávno jsem se vrátila z víkendu, který jsem strávila se svou sestrou a sestřenicí. Byl to ten typ dívčího víkendu, na který se těšíte celý měsíc – odpočinek, smích a rodinná pohoda. Po návratu domů mě ale čekalo něco, co bych si nikdy nepředstavila.
Odemkla jsem dveře bytu a okamžitě mě zasáhl pocit, že něco není v pořádku. Když jsem vstoupila, všude bylo ticho – až podezřelé ticho. Místnosti byly prázdné. Nábytek zmizel, police byly holé, moje věci byly pryč. Nemohla jsem tomu uvěřit. Všechno, co tvořilo náš společný život, bylo pryč.
Žádná poznámka. Žádný telefonát. Nic.
Začala jsem prohledávat byt, jakoby se to snad dalo nějak vysvětlit. Doufala jsem, že najdu nějakou stopu, něco, co mi řekne, co se stalo. Jenže čím víc jsem procházela prázdné místnosti, tím víc mi to začalo docházet. On odešel.
Tohle všechno se stalo pouhých osm měsíců po svatbě. Tehdy jsem věřila, že máme před sebou celý život, ale ukázalo se, že můj manžel měl úplně jiné plány. Rozhodl se, že se chce rozvést, a přestože se mnou každý den žil, neřekl mi to. Prostě odešel a vzal si všechno – nejen věci z bytu, ale i naděje a plány, které jsme spolu měli.
Trvalo mi nějaký čas, než jsem to celé vstřebala. Byl to šok. Pochopitelně jsem měla otázky, na které jsem nikdy nedostala odpověď. Proč mi nic neřekl? Proč neměl odvahu se mnou mluvit? Zůstaly mi jen prázdné místnosti a bolest, kterou si asi jen těžko dokážete představit.