Aneta se s kamarádkou Ivetou znala před 10 let. Od chvíle co se s manželem přistěhovala do malé vesnice se z nich staly nerozlučné kamarádky. Pomáhaly si v dobrém i zlém, mohly si napsat i o půlnoci, chodily spolu na wellness i na procházky a výlety s dětma. Iveta ale po porodu druhého syna začala mít psychické problémy. Odmítla se léčit. Aneta se jí snažila pomoct ze všech sil. Její dobře míněnou radu si Iveta bohužel vyložila po svém..
Nerozlučné kamarádky.
Iveta s manželem se do naší vesnice přistěhovali tak před deseti lety. Koupili si dům vedle nás. Naše kamarádství začalo nevinně. Pozvala jsem novou sousedku na kávu a pak ona mě. A tak jsme postupem času zjistily, že máme hodně věcí společných. Mimo jiné také manžely kamioňáky. Takže jsou pořád pryč a my jsme mezitím spolu. Já v té době měla už dcerku, Iveta zatím děti neměla. Ale přesto jsme si skvěle rozuměly.
Nikdy jsem takovou kamarádku neměla. Ani na základní škole. A tahle se stala mou osudovou. Za pár let Iveta otěhotněla a já také. Hodně jsme to spolu prožívaly, ale já bohužel v prvním trimestru potratila. Jí se narodil zdravý chlapeček Dalimil. Dál jsme se navštěvovaly a trávily spolu spoustu dní. Občas jsme společně uvařily, vzájemně jsme si hlídali děti a bylo to prostě super.
Mračna na obzoru.
Samozřejmě to pokaždé nebylo zalité sluncem. Iveta podruhé otěhotněla a opět pár měsíců po mě. Jenže neměla pořádně zpracovaný první porod a všechno se jí to vrátilo. Přesto, že chtěla rodit již poprvé přirozeně, kvůli své malé výšce (měla jen 140 cm) nakonec porodila císařským řezem a u druhého porodu jí čekalo to samé. Po druhém porodu se jí rozjela poporodní deprese. Já v té době měla již 3 měsíčního chlapečka a k tomu 12 letou dceru, která mi hodně pomáhala. Iveta neměla nikoho, jen o 3 roky mladšího syna, dvoutýdenního chlapečka a mě. Naši chlapi byli i měsíc v kuse pryč, aby nás uživili.
Snažila jsem se co to šlo.
A tak jsem měla kromě sebe a svých dvou dětí najednou na starosti ještě Ivetu a její dva kluky. Předtím jsme si pomáhaly vzájemně, ale teď to bylo tak, že nebyla schopna ničeho a všechno jsem dělala já. Doufala jsem, že to brzy přejde. Dlouhodobě se to nedalo udržet. Kolikrát jsem s dětma spala u ní, aby nebyla sama. Jakmile se mi svěřila, že nemůže dál, urgovala jsem jí, aby šla k psychologovi. Dokonce jsme jí jednoho našla, ale vždycky to zrušila. “Stačíš mi ty, tobě se vždy můžu svěřit se vším, co bych vykládala cizímu člověku..” řekla mi pokaždé, když na to došla řeč. “Ale já mám o tebe fakt strach..”
Blýská se na lepší časy?
Postupem času se to trochu zlepšilo. Alespoň jsme si to myslela. Už jsem u Ivety nemusela tak často přespávat, stávalo se to tak jednou za měsíc. Miminka už byla větší a mohla si spolu hrát. Byli od sebe věkově jen o 3 měsíce a skvěle si rozuměli. Navíc tři kluci a moje starší dcera. Zdálo se, že se Iveta dala do kupy. Myslela jsem si, že je vše zlé za námi. Pak jsem zjistila, že si začala až příliš často ulevovat u skleničky vína. Nebo u dvou, někdy i u celé lahve. Spolu jsme pily také, ale jednou u oběda jsem u ní našla schované lahve pod dřezem. Druhý den byly prázdné.
Iveta se čím dál častěji zavírala jen doma a to nebylo běžné. Když pila se mnou, nestačila sem jí. Opíjela se čím dál častěji a děti byly s ní samy doma. Opět jsme se bála. Tentokrát nejen o ni, ale i o kluky. Pak se stalo něco, co si budu ještě dlouho vyčítat. Jednoho dne za mnou přišla, že chce jet za mámou a trochu si vyčistit hlavu. Večer před odjezdem se mě ptala, co má dělat. Že neví jak dál. Všecko to podle ní pokazila a neví jak z toho ven. Vylezlo z ní, že si dokonce našla milence. Poradila jsem jí, ať jede za mámou, nechá všechno za sebou a dělá to, co jí radí srdce. Za pár dní se vrátí a bude všechno jasnější. Druhý den odjela. Děti zůstaly u tchýně. Ten den jsem ji viděla naposledy.
Vyřešila si to po svém.
Čekala jsem na zprávu, že dojela. Psaly jsme si vždycky. Každý den několikrát. I když byla opilá. Ten den nic. Pozdě večer mi volal její manžel. Hned se mi sevřel žaludek. Nevolal by, pokud by se něco nestalo. Rozhodně ne takhle pozdě. “Iveta… už není. Skočila… vlak..” pak už jsem neslyšela nic. Zamotala se mi hlava a telefon jsem upustila na zem. Takhle si vzala mou radu k srdci. Prostě to skončila.
Byly jsme nejlepší kamarádky a přesto dodnes nevím jak hrozně se musela cítit, že tohle udělala. Nechala tady manžela a své dva kluky. Už nemohla dál. To, že jsem ji přece jenom mohla nějak pomoct si budu navždy vyčítat. A ještě víc moji poslední radu… Ať dělá, co ji radí srdce….