Když jsem byla malá, nikdy jsem nechápala, proč můj skutečný táta, kterého jsem vždycky zbožňovala, nenáviděl sestru mé nevlastní matky. Ta žena, kterou jsem viděla jen párkrát, ale pokaždé, když se její jméno vyslovilo, můj táta změnil výraz. Nechápala jsem to. Proč by měl takovou averzi k někomu, koho sotva znal?
Ta pravá otázka.
Roky plynuly a já jsem si na tyto otázky zvyklá. Pokaždé, když jsem se pokusila něco zjistit, dostala jsem jen vyhýbavé odpovědi nebo změnu tématu. Moje nevlastní máma, žena, kterou můj otec po čase přijal do našeho života, byla vždy ke mně laskavá a pečovala o mě. Nikdy mi nedala najevo, že bych byla něco méně, než její vlastní dítě, i když jsem věděla, že mezi námi vždy zůstane ta neviditelná hranice – ona nebyla moje skutečná matka.
Jednoho dne, když jsem už byla starší a začala jsem se ptát na věci více otevřeně, rozhodla jsem se jít přímo za svou skutečnou matkou. Chtěla jsem znát pravdu. Proč můj táta tak nenávidí sestru mé nevlastní matky? Mamka se na mě dlouze podívala, její oči byly plné rozpaků, ale také úlevy. Jako by čekala, že se na to někdy zeptám.
Cena útěchy?
“Anežko,” začala pomalu, “jsou věci, které by děti nikdy neměly slyšet, ale teď už nejsi malá. Musíš ale slíbit, že to, co ti teď řeknu, zůstane jen mezi námi. Nikdy to nesmíš říct své nevlastní mámě.” Přikývla jsem a cítila, jak se mi svírá žaludek, jakoby se mělo něco strašného stát.
“Sestra tvé nevlastní matky,” pokračovala, “měla kdysi něco s tvým tátou…. Než se vůbec setkal s tvou nevlastní matkou, chodil s její sestrou…. Ale ona ho podváděla. Měla jiného muže. Tvůj táta byl tehdy zlomený. A když už si myslel, že lásku nikdy nenajde, sestra tvé nevlastní mámy ho představila jí, své vlastní sestře, jako nějakou cenu útěchy.”
Vše je jinak…
Byla jsem šokovaná. Nevěděla jsem, co říct. Moje mamka sledovala mé reakce a její oči se na chvíli zaleskly slzami. “Tvůj táta si ji vzal, protože myslel, že tak napraví všechno to, co se mu stalo. A možná ji má svým způsobem rád. Ale ta stará zrada, ta ho pořád pronásleduje. A proto nemůže snést ani zmínku o té ženě.”
Od té chvíle jsem viděla věci jinak. Mé pocity k nevlastní mámě se nezměnily, ale něco hluboko uvnitř mě začalo chápat, proč je někdy tak smutná, proč můj táta občas působí vzdáleně. Není to vina nevlastní mámy. Nikdy ji za to nebudu soudit. Ale vědět to, co vím, mi dalo jiný pohled na náš rodinný život.