Daliborův objev mu doslova obrátil svět naruby. Celý život žil ve stínu lží a nepochopení, aby nakonec objevil pravdu, která byla skrytá přímo před jeho očima… a kterou rozhodně nechtěl slyšet.
Nenávist.
Od útlého věku jsem cítil, že něco není v pořádku. Moje dětství nebylo jako z pohádky. Vyrůstal jsem v rodině, která mě sice chránila a vychovávala, ale také ve mně neustále vyvolávala pocit, že jsem jiný. Ten zvláštní pocit, že nezapadám, se prohluboval především kvůli chování tety – sestry mé matky, která se ke mně chovala s chladnou nevraživostí, často až s nepřátelstvím. Zatímco moji sourozenci a ostatní příbuzní se těšili jejímu laskavému a láskyplnému přístupu, já jsem byl tím, kdo byl neustále na okraji.
Nikdy jsem nevěděl, proč tomu tak bylo. Máma a táta mě vždy ujišťovali, že jsem jejich syn, že mě milují stejně jako mé sourozence. Přesto mě hlodala pochybnost. Bylo to něco hlubšího, něco, co se slovy nedalo vysvětlit. Pocit, že mi uniká nějaká podstatná pravda, mě sžíral roky.
Odhalení.
V dospívání jsem se čím dál více odcizoval své rodině, a to zejména té nenáviděné tetě. Nemohl jsem pochopit, proč mě tak nenávidí, proč se mnou zachází jako s někým, koho nechtěla ve svém životě. A pak, jednoho dne, když jsem byl už dospělý, jsem se rozhodl, že musím zjistit pravdu.
Začal jsem pátrat ve starých rodinných dokumentech a narážel na náznaky, které jsem předtím přehlížel. Každý nalezený kousek informace mi postupně začal skládat mozaiku mého skutečného původu. Byl to šok, když jsem objevil důkaz, který potvrdil mé nejtemnější obavy. Zjistil jsem, že teta, kterou jsem tolik nenáviděl a která se ke mně chovala tak krutě, je ve skutečnosti moje biologická matka.
Už chápu…
Můj svět se zhroutil. Zjistil jsem, že jsem byl jako dítě adoptován vlastní tetou, která se mě vzdala krátce po mém narození. Moje skutečná matka, žena, která mě přivedla na svět, ale zřejmě neměla sílu nebo odvahu mě vychovat, mě předala do péče své sestry – ženy, kterou jsem celý život považoval za svou matku. Ta mě vychovala s láskou, ale skutečnost, že jsem byl její sestrou odložen, ve mně zanechala hluboké jizvy.
Najednou jsem pochopil všechno. Proč teta ke mně cítila takový odpor, proč se mě nechtěla dotknout ani vidět. Byla to její vlastní bolest, vlastní selhání, které si nemohla odpustit, a já byl živoucí připomínkou této bolesti. Moje adoptivní matka, má „pravá“ matka, mě milovala, ale nemohla mi nikdy říct pravdu, protože věděla, jak moc by mě to zranilo.