Chodil jsem s ní pět let. Pět krásných let, někdy i těžkých, ale především plných lásky. Když jsem se rozhodl položit jí tu nejdůležitější otázku – zda si mě vezme – její odpověď byla rychlá a nadšená. „Ano,“ řekla s úsměvem, který mi tenkrát roztál srdce. V té chvíli jsem si myslel, že náš společný život už bude jen naplněný štěstím.
Očekávání.
Deset měsíců uteklo jako voda. Připravovali jsme svatbu, plánovali budoucnost a já se nemohl dočkat dne, kdy si před oltářem řekneme své sliby. Všechno šlo hladce. Ráno toho dne bylo nádherné – obloha bez mráčku, nervozita a radost ve vzduchu. Když jsem ji uviděl kráčet uličkou, věděl jsem, že ten den bude dokonalý.
Ale dokonalost je někdy jen iluze.
Stál jsem tam, vedle kněze, s pohledem upřeným na její krásnou tvář. Když kněz položil tu známou otázku, jestli si mě bere za svého manžela, očekával jsem stejnou odpověď, jakou mi dala tenkrát. Jenže něco se změnilo.
Změna?
Ve chvíli, kdy kněz vyslovil tu otázku, všiml jsem si, že se v místnosti objevil někdo nový. Nevím, jak jsem ho předtím přehlédl. Možná to bylo tím, že jsem byl zaslepený láskou a nervozitou. Ale najednou jsem ho tam uviděl. Neznámý muž, jehož přítomnost změnila vše.
Ona se na něj podívala, jako by pro ni byl vším, na co celý život čekala. A pak, když kněz znovu položil otázku, se na mě podívala s chladným výrazem v očích a řekla: „Ne.“ Bylo to hlasité, jasné a nekompromisní „Ne“.
Šok
Šok a ticho v místnosti by se daly krájet. Stál jsem tam, neschopen slova, když se otočila k tomu muži, vzala ho za ruku a společně opustili kostel, aniž by se ohlédli.
Později jsem se dozvěděl krutou pravdu. Celý poslední rok mě podváděla právě s tím mužem. Ten chlap věděl o naší svatbě a rozhodl se přijít – ne jako host, ale jako někdo, kdo si přijde vzít to, co považoval za své. Něco takového bych od ní nečekal… Myslel jsem si, že ji znám, ale šeredně jsem se spletl…