Daniel se s Johanou potkal na střední škole. Byla to láska na první pohled, která přerostla v dlouholetý vztah, jaký by jim mohl leckdo závidět. Časem však narazili na kámen úrazu. Tím, že se potkali tak brzy, Daniel byl pro Johanu úplně prvním partnerem a ona tak neměla tu možnost zažít vše, co mohl život mladé dívce nabídnout a to jí začalo velmi vadit. Daniel proto přišel s opravdu šíleným řešením…
Ten problém.
Bylo mi tehdy 18, když jsem byl ve čtvrtém ročníku na střední škole, kde jsem v davu nových studentů zahlédl nádhernou dívku. Neváhal jsem ani minutu a šel za ní. Naše pohledy se střetly a v ten moment jsem věděl, že bych si snesl i modré z nebe. Bylo jí teprve 15 let a já měl pocit, jako by měla být mým osudem. A tak se taky stalo.
Je to již krásných 16 let, co se svojí ženou žijeme v nádherném společném domě s velkou zahranou, psem a dvěma krásnými dětmi. Vlastně by se to dalo i nazvat pohádkou, kterou nám všichni naši známí upřímně závidí. Jenže to jen díky tomu, že neznají “ten problém”.
Kámen úrazu.
Díky tomu, že jsem byl pro Johanu v jejím životě tím prvním mužem vlastně ve všem, bral jsem to jako velkou čest a i jako nesmírnou výsadu. Moc často se totiž nestává, že by člověk hned v prvním vztahu setrval takovou dobu, natož se rozhodl postavit si dům a založit rodinu. A přesně to byl ten kámen úrazu.
Vždy jsem žil v představě, že se oba dva bezmezně milujeme a náš sňatek mi to jen potvrdil. Jak jsem však záhy zjistil, nebyla to tak úplně pravda. Jednoho večera se mi Johana svěřila, že i když mě má ráda, bude mě muset opustit, jinak by se svým životem nebyla spokojena. Nemůže se přenést přes to, že jsem byl jejím jediným mužem a že v životě nic nezažila. Snažil jsem se jí vysvětlit, že se maximálně připravila o několikrát zlomené srdce, ale nedalo se s ní hnout,.. Nechtěl jsem o ní přijít. Nemohl jsem. Proto jsem přišel s návrhem.
Takto nemohu dál…
Představa, že bych přišel o moji milovanou ženu, děti a pocit domova, mě zahnala do kouta… Tak temného kouta, až jsem přišel pro mnohé s opravdu nepochopitelným řešením, na které však nejsem vůbec hrdý. Náš vztah se vždy lišil od těch, které mají ostatní lidí. Je jiný, je výjimečný, je zvláštní a proto vyžaduje i netradiční přístup.
Jsou to již 2 roky, co Johaně dovoluji, aby poznávala život se vším všudy. Chodí na večírky, do baru, někdy se na noc vrátí domů, někdy o ní kromě občasných zpráv, že je v pořádku, nevím celý víkend. Jindy se vrátí s rozmazanou rtěnkou, v cizím tričku nebo z ní cítím pánskou vůni.
Ať už dělala cokoli, jasně jsme se domluvili na tom, že to nechci vědět. Chci jen, aby se pak vždy vrátila domů, byla mojí ženou a milující matkou. Upřímně jsem ale zvědaví, kolik času bude na toto sebepoznávání potřebovat. Cítím, že už to přestávám zvládat a nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Nechci však o ni přijít… Tak co mám dělat?