David a Amélie jsou spolu už pět let. Jejich vztah byl od začátku hodně vášnivý, plný intenzivních hádek a ještě intenzivnějšího usmiřování. Když však Amélie otěhotněla, její chování se stalo neúnosným.
S Amélií jsme se poznali na rockovém koncertě a od té doby jsme téměř nerozluční. Vždycky byla divoká a nepředvídatelná, to se mi na ní ale hrozně líbilo, nehrozilo, že bychom se nudili. Často jsme po sobě křičeli celé hodiny, ani už nevím kvůli čemu, vždycky jsme k sobě ale měli respekt. Rok zpátky jsme se sestěhovali a bylo nám fajn. Začali jsme plánovat společný život a rodinu a brzy jsem dostal tu nejkrásnější zprávu – čekáme dítě!
Prvních pár týdnů bylo plných radosti. Běhali jsme z jednoho obchodu do druhého, od jednoho rodinného příslušníka za druhým. Projížděli jsme všechna krásná místa, která jsme chtěli ještě stihnout vidět, než miminko přijde. Amélie jakoby zářila úplně novou energií. Ani jsem si nestihnul na pohádkově klidný život zvyknout, když se všechno začalo pomalu hroutit.
Konec pohádky
Nejdřív to byly jenom jízlivé poznámky. Nic se jí nelíbilo, všechno bylo špatně, ve všem jsem byl nejhorší. Sice mě to občas dost mrzelo, ale zvyknul jsem si na to. Potom po mě začala téměř každý den vyjíždět kvůli hloupostem. Začala být paranoidní, žárlivá, často si ze mě krutě utahovala. Když měla zrovna dobrou náladu, bylo to lepší než kdy jindy, omlouvala se mi, stěžovala si, že jí těhotenství nedělá dobře, byla vřelá, milující, hodně citlivá. Musel jsem ji uklidňovat, když hystericky brečela, a slibovat jí, že to zvládneme spolu. Tehdy jsem tomu ještě sám věřil.
Její chování se postupně zhoršovalo. Křičela po mě, nadávala mi, bombardovala mě SMS zprávami a telefonáty, když jsem nebyl doma. Ve vzteku rozmlátila několik kusů nábytku a nádobí. Nic nepomáhalo, ať už jsem jí v klidu domlouval, křičel na ní zpátky nebo jí vyhrožoval, že se sbalím a odejdu. Se svojí rodinou se nevídám, její rodina o všem ví, a přijde jim to humorné, prý jsem měl vědět, do čeho pouštím a počítat s tím, že těhotenské hormony člověka hodně změní. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle budu muset řešit!
Jak z toho ven
Připadá mi, že je to moje vina, jelikož jsem na takové výkyvy nálad nebyl připraven a dítě jsem moc chtěl. Možná, kdybych si o tom víc přečetl, nebo s plánováním rodiny ještě počkal, nebyl bych teď v tak svízelné situaci. Každým dnem přemýšlím, že odejdu, už mám sbalených pár věcí, ale nemám na to sílu. Amélii pořád miluju a naše nenarozené dítě taky. Přesvědčuju se, že po porodu se všechno vrátí do normálu. Nevím ale, jak to vydržet ještě několik měsíců.