Dominika je s manželem Petrem teprve čtyři roky a mají spolu tříletou dceru Anežku. Jejich manželství bylo na oko dokonalé. Ve skutečnosti měli neshody, ale kdo nemá. Bez toho by to ani nebyl vztah. Jeden den jim však navždy utkví v paměti. Dnes by si přála, aby ten zvonek nikdy nezazvonil.
Kde se stala chyba?
S manželem jsme spolu šťastní. Nebo jsme alespoň byli a já si myslela, že je to napořád. Ale tak je to snad jen v romantických filmech. Dnes už na lásku nevěřím. Všechno změnila jedna žena. Když se nad tím zamyslím trochu víc, mohl za to samozřejmě i můj muž. Ten pro mě byl vším.
Milovala jsem ho. Ale nejsem si jistá, jestli i on mě. Koukám na to zpětně a říkám si, jestli jsem to mohla nějak ovlivnit. To, že si muž najde milenku, by mě ve snu nenapadlo. Měl doma málo sexu, jídla, rodinného tepla? Potřebuji to vědět, trápí mě to.
Na tajňáka.
Abyste to pochopili, opravdu jsem netušila, že má známost. Dělal neustále stejné věci, nechodil nikam jinam než do práce nebo s klukama na pivo. Nepsal si s nikým zprávy, nevolal si tajně z koupelny. Staral se o sebe tak jako dřív, prostě žádná změna.
Kdyby nebylo toho osudného zvonku a návštěvy, nikdy bych se to možná nedozvěděla. Byl to den jako každý jiný, jenže jiný. To ráno jsem připravovala snídani, chystala jsem se odvézt dceru do školky a pak do města na nákup. Manžel se oblékal a chystal se do práce.
Nemilé překvapení.
Pokud jste to nikdy nezažili, nepochopíte. Zazvonil zvonek. Většinou chodí otevřít manžel, ale byl zrovna na záchodě. Otevřela jsem a ve dveřích stála žena. Na první pohled jsem si všimla, že je hezky upravená. Na druhý pohled jsem uviděla její velké břicho. Je těhotná. “Dobrý den, přejete si?” vyšlo ze mě automaticky.
Nikdy by mě nenapadlo, co přijde pak. “Dobrý den, je Petr doma?” zeptala se neznámá. “Ano, zavolám ho, pojďte dál.” řekla jsem, přece ji nenechám těhotnou čekat mezi dveřmi. Navíc byl mráz a foukalo. Vešla dovnitř a představila se jako Marie. Tak tam tak stojíme a čekáme na manžela, až se vrátí z koupelny. Mluvíme o počasí a o dětech.
To nemyslíš vážně?
Z výrazu manželova obličeje, když Marii uviděl jsem usoudila, že to není jen kolegyně z práce. Chystala jsem se odejít zpět do kuchyně, dcera mě již volala, že má hlad. “Měla byste také zůstat, myslím, že bychom si měli promluvit všichni tři.” řekla Marie. Stále jsem to popírala, ale něco ve mě hlodalo.
Marie byla stručná a moc to nenatahovala, řekla jak to je. Já v její situaci bych to asi řešila stejně. Řekla, že čeká dítě s mým mužem, porod se blíží a ona chce vědět, proč ji přestal brát telefon. To snad ne! Co se to právě stalo? Cože to řekla? Koukám na Petra a nemůžu mluvit. Nějak se mi zasekl hlas. “To jsem zvědavá, jak to vyřešíš!” houkla jsem na něj. “Víte co, vyřešte si to spolu,” řekl jen a odešel. Stalo se to tak rychle, že jsem ani nestačila reagovat a byl pryč.
Mohla bych řvát a vyhodit tu flundru za dveře do mrazu. Ale co by se tím vyřešilo. Asi nic. A možná by přišla znova. A to nechci. Pozvala jsem ji na čaj. Bylo mi na zvracení. Ale ne tak z ní, jak z mého chlapa. Dokonalého manžela, který se nakonec ukázal jako velký posera. Prostě odešel. Vyřešte si to mezi sebou…tak teda jak chce.