Edita s Jirkou se znali od základní školy a nakonec se vzali. Ale jejich soužití nebylo tak jednoduché, jak se mohlo na první pohled zdát. Bydlení spolu s tchýní může být na nože. Přitom to začalo docela nevinně a postupně se to stupňovalo. Došlo až na ponižování a Edita dnes lituje, že netrvala na odděleném bydlení. Z tohohle se totiž stalo peklo. Jde z toho odejít? Nebo už to bude muset snášet napořád?
Nebezpečné soužití generací.
S manželem Jirkou jsme spolu chodili od našich 14ti let. Znali jsme se už z útlého dětství a bydleli jsme jen asi kilometr od sebe. Od doby co jsme měli svatbu, jsem ho hodně naučila. Hlavně to, co ze svého domova neznal – lásku, pochopení, pohlazení. Jeho výchova byla dost drsná a dodnes na to nerad vzpomíná.
Dnes si říkám, že kdybych věděla, co mě za ta léta s tchýní v jednom dvoupatrovém domku čeká, tak bych do toho nešla. Ale kdo to mohl tušit. Každé soužití dvou generací vyžaduje kompromisy. Navíc dům byl přepsaný na manžela a jeho mamka tam měla jen věcné břemeno. Ale to jsou jen formality. Ve skutečnosti byla jako doma v celém domě včetně našeho bytu. Občas si pletla naši ložnici s její, nebo jak si to mám jinak vysvětlit?
Trable.
Jirka nikdy nebyl a dodnes není špatný chlap. Je svérázný, chytrý, pracovitý a co se týče mě, taky dost majetnický. Nebo je to žárlivost? Možná obojí. Živí se jako řidič kamionu a tak přes týden nebývá doma. Já pracuji na směny ve výrobě a mívám i noční směny. Ze začátku to bylo s tchýní v domě zvláštní, ale dalo se to. Všechno to začalo, když jsem otěhotněla a jelikož jsem měla rizikové těhotenství, musela jsem skoro jen ležet.
Jak bych to popsala. Představte si, že si v sobotu oba s manželem chcete přispat, protože je sobota a je konečně volno. Oba jste konečně spolu doma po celém týdnu. Nenastavíte si budík. Ale není třeba. Přesně 7:30 je u vás v ložnici tchýně a chce, abyste jí pomohli vymalovat. Zrovna dnes. Ale jindy je to třeba sekání trávy, štípání dřeva i když topíte uhlím nebo nákup, i když má všechno doma. Odvezete ji brzo ráno k sestře? Chce jí pomoct s úklidem. Je neděle? Potřebuje nutně odvést do kostela, protože ji zrovna bolí noha.
Peklo.
Tchýně nikdy nerespektovala naše soukromí. Vůbec. Ale kdykoli jsme bez zaklepání vešli k ní do bytu my, bylo zle. Nezajímalo jí nic jen ona sama. Během těhotenství mi neustále vykládala, jak ona chodila ještě v devátém měsíci na pole a běhala kolem dobytka a já že teda jako simuluju? Nejvíc mě psychicky deptala, když Jirka nebyl doma. Ale dělala to nenápadně a systematicky. Nemohla sem si pozvat ani kamarádku, jelikož jsem měla strach, že bude stát za oknem nebo dveřmi a poslouchat.
Nepočítám obviňování z toho, že to dítě určitě nečekám s Jirkou, ale že ho podvádím. Dělala mi každodenní naschvály a i když jsem se hodně držela a hodně věcí přehlížela, tak mě to neskutečně vysíralo. Když se narodila Anička, naše prvorozená dcera, tak jsem si vyslechla, že ji musím dát pokřtít. Pokud ne, nebude ji oslovovat jménem, ale bude jí říkat fracek. To přehnala. Byla tak zlá a závistivá. Nikdy neudělala nic jen tak. Vždycky za to něco chtěla.
Co přijde dál?
Dneska to bude 15 let, co s tchýní bydlíme v jednom baráku. A její nenávist už cítí i naše děti. Nechtějí tam k ní chodit. Nenutím je, ale tchýně je pak po vesnici pomlouvá, že jsou rozmazlení fakani a nechtějí jí s ničím pomoct. Když ale jednou přišli k ní a chtěli si dát kousek čerstvé bábovky, kterou jen pro sebe tchyně upekla, řekla jim, ať si řeknou matce, že jim upeče ona.
Za všechny věci, které se jí rozbily, můžu já. Protože jsem si to určitě půjčila. Jednou mě ve vzteku shodila ze schodů. Byly jsme tam jen my dvě a nikdo jiný, proto to bylo slovo proti slovu a nic z toho nebylo. Ale děsím se toho, co může ještě přijít. Co dalšího si ke mě dovolí. Bojím se ale, že z tohoto už není úniku. A můj život je jeden velký stres z ní. Jak může být člověk tak zlý?