Ivana bydlela od svých dvou let s babičkou, která ji také vychovala. Nikdy jí to nepřišlo divné, byla na to zvyklá. Ve škole se jí na rodiče začali ptát kamarádi, ale ona nevěděla, co má říct. Její babička byla mladá, proto si kdekdo myslel, že je to její maminka. Na své rodiče se začala babičky pravidelně ptát, ale vždycky dostala stejnou odpověď. Nemohla se dočkat své plnoletosti, aby se o rodičích dozvěděla víc.
Jako moje máma.
Babičku miluji jako svou mámu. Dneska si troufám říct, že jsem dobrý člověk jen díky ní. Moje dětství bylo krásné, ale občas složité. Dědu jsem nepoznala a rodiče také ne. Za to babi mi to vynahrazovala naprosto dokonale. Nechybělo mi nic. Měla jsem všechno, co měly ostatní děti. A navíc lásku, péči, porozumění, respekt. Jednou bych takhle chtěla vychovat i své dítě.
Když mi bylo kolem 10 let, začala mě otázka, kde jsou vlastně mí rodiče, trápit celkem často. Samotné mi asi nechyběli, jelikož si je napamatuji, ale palčivé otázky spolužáků a občas také učitelů mi nedaly spát. A když jsem se ptala kohokoliv ze sousedů, odpověď zněla: “Musíš se zeptat babičky.” Začalo mi docházet, že to vědí asi všichni kromě mě.
Zvědavé dítě.
Byla jsem holka zvědavá a začala v babiččině nepřítomnosti tajně prohledávat náš dům. Byl poměrně veliký, se sklepem, půdou a zahradou. A těch úložných prostor! Našla jsem si každý rok skoro každý poctivě schovaný dárek na narozeniny nebo na Vánoce, ale o svých rodičích jsem nenašla zhola nic. Bylo to divné, ale když na to přišla řeč s babičkou, řekla svou několikrát opakovanou větu: “Promiň, řekla bych ti to moc ráda, ale ještě nenastal ten správný čas.”
Zhruba v patnácti letech jsem na ni začala dost tlačit. Prostě jsem potřebovala vědět, kdy ten čas nastane. Její slova byla stále stejná. Přesto všechno jsem ji nadevše milovala. Jednoho dne jsem si konečně vyslechla, že ten čas nastane, až mi bude osmnáct let. Ještě tři roky. Od té doby jsem se přestala vyptávat a jen čekala. Psala jsem si i deník a tam vše sdílela. Tajně.
Den narozenin.
Když je vám konečně 18 let, je to událost k radosti. Já ji měla dvojnásobnou, jelikož jsem se nemohla dočkat, až se konečně dozvím pravdu. Na druhou stranu jsme se trochu bála, jelikož kdyby rodiče jednoduše odešli žít jiný život někde za oceán, asi by mi to babička řekla mnohem dříve. Začala jsem se obávat horšího konce. A taky toho, že už třeba nežijí. Jelikož i když o nich babička nerada mluvila, občas měla nostalgickou náladu a říkala, že mě moc moc milovali. Stejně jako ona.
Ve svém deníku jsem měla zezadu seznam všech možných teorií, kam se mohli podít a proč. Mohla bych z toho napsat knihu. Z mnoha teoriemi mi pomáhaly kamarádky, ale bylo jich opravdu hodně. Na své narozeninové oslavě jsem měla celou širší rodinu i kamarádky. Chtěla jsem mít všechny pohromadě. A druhý den jsme si večer s babi v klidu sedly a ona začala vyprávět příběh.
Jak to bylo.
Popsala snad každou událost, která se její dceři stala. Jak si našla přítele, tedy mého tátu, jak otěhotněla ještě před svatbou. Jejich společné zážitky, dovolené a pak také mé narození. Seděly jsme na zahradě dlouho do noci než přišla řeč na to, co se stalo. A dneska si říkám, že by mi asi bylo bez této informace lépe. A jsem vděčná za to, že mi to babi řekla až v ten správný čas. Jak sama říkala.
Naši se brali až na mé druhé narozeniny. A jelikož jsem byla už větší, jeli spolu na svatební cestu a já zůstala na 3 dny u babičky. Hlídala mě už dřív a nebyl to problém, byla jsem s ní ráda. Při cestě domů měli ošklivou autonehodu. Máma střídala tátu v řízení a on chvíli spal. Když jí do cesty vběhl jelen. Nestačila to ubrzdit a narazila přímo do něj. Tu noc si táta sedl dozadu, když neřídil, spalo se mu takto lépe. On nehodu přežil. Máma ne.
Byla láskou jeho života a proto neunesl tíhu bolesti a za dva týdny si sám vzal život. Vyčítal si, že kdyby řídil sám nebo kdyby seděl vedle ní, mohl by něco udělat. Ale nebylo to tak. Věděl, že o mě se babička postará a tak se oběsil.
Rozbrečela jsem se. Jako bych jednou měla takový sen. Jako by se teď odehrálo všechno před mýma očima a já jsem se zhroutila babičce do náruče. Měla jsem spoustu bláznivých teorií o osudu mých rodičů, ale tohle by mě nikdy nenapadlo. Dnes už babičce její tajnosti za zlé nemám. Jsem jí vděčná, že si tak tragický osud nechávala celé roky pro sebe. Další den jsme navštívili jejich hrob. Přinesli jsme květiny, zapálili svíčky. Co víc se dá dělat, alespoň už znám pravdu.