Jonáš byl novým učitelem na střední kovářské škole, kde ho čekala nemalá výzva. Ve škole bylo přes 400 pubertálních chlapců, které museli s ostatními učiteli nějak udržet na uzdě, a tak málo dívek, že byste je mohli spočítat na prstech jedné ruky. Zkrátka kovářská škola, na které bylo přirozené, že jsou studenti spíše jen chlapci. Jenža pak přišla ona….
Nový rok.
Do naší školy přišla nová studentka jménem Soňa, avšak již od pohledu byla jiný. Nebyla jako těch pár dívek, které jsme tu na škole měli. byla prostě jiná. Vyspělejší, uvědomělejší, záhadnějš a hlavně bylo vidět, že ví, co od života chce. Byla neskutečně talentovaná v kovařině a nezadržitelně energická. Měla v sobě něco, co ji odlišovalo od ostatních.
Když začalo druhé pololetí, stal jsem se jejím třídním učitelem. Byla to úžasná příležitost pracovat s tak skvělými studenty, ale zároveň to znamenalo i něco jiného – práci se Soňou. Byla totiž nejlepší ve svém ročníku a co se celkových výsledků týče, dokonce i v celé škole. Co budu říkat,.. prostě naše celkové spolupráce byla radost a tak nějak jsem se začal o ni více zajímat, než jsem původně plánoval.
Jsem učitel…!
Vnímal jsem všechny ty její úspěchy a pokroky, a těžko se to popírá, i tu její krásu. Ale cítil jsem taky tu odpovědnost, která spočívala v mé roli. Sakra vždyť jsem jejím učitelem… Neměl bych se na ni dívat žádným jiným způsobem, než jako na studentku. Bylo ale tak těžké nemyslet na ni.
Jednou jsme se dostali po hodině do rozhovoru skrze nastávající soutěž. Začali jsme spolu více komunikovat a já jsem zjistil i pár věcí z jejího života a soukromí. Bavili jsme se o škole, ale i o tom, co nás oba zajímá a co nás naplňuje. Už dlouho jsem se po rozhovoru s někým necítil tak dobře… ale hlavně jsem z ní nespustil oči.
Hlavně profesionálně.
I já jsem si však všiml, že mě pozoruje. A bylo to takové zvláštní. Cítil jsem, že se na mě dívá způsobem, který je víc než jen pohled studentky na svého učitele. Nechtěl jsem se ale pustit do něčeho, co by mohlo ohrozit moji učitelskou pozici. To přece nemohu.
Snažil jsem se udržet všechno na profesionální úrovni a konešil jsem se představou, že by něco víc mezi námi stejně nemohlo být. Než jsem se ale stačil ze svého snění o Soně vzpamatovat, přiblížila se ke mě pomalu natolik blízko, že naše rty od sebe dělily pouhé centimetry.
To nemůžeme….
“Soňo,.. co to děláš,” zeptal jsem se jí a upřeně jí hleděl na rty. Tak moc jsem ji chtěl políbit a bylo vidět, že to ze mě vyčetla. “To, po čem toužíme již nějakou dobu oba dva,” zašeptala a i ona pozorovala mé rty. Začal jsem z těžka dýchat, nemohl jsem uvěřit tomu, do jaké situace jsem se to dostal a že dokonce uvažuji, že ji políbím.
“Ne, to nemoh…,” řekl jsem, když v tom mě políbila. Polibek jsem ji automaticky opětoval a zahleděl jsem se jí do očí. Než jsem však stačil cokoli říci, uslyšel jsem na chotbě těžké kroky. Nervózně jsem si prohrábl vlasy, Soňa si vzala tašku a s úsměvem na tváři odešla z učebny.
Co se to právě stalo? Tohle nebyl jen výplod mé fantazie. Jak jsem to mohl dopustit? Kolik mi je proboha let, že jsem se nechal poblouznit mladou dívkou? Těžké kroky minuly moji učebnu a mé srdce se začalo pomalu uklidňovat. Nikdo jiný, než já a Soňa, o tom neví. Nejsem v žádném maléru. Jenže jak dlouho?…. Co když se s tím někomu pochlubí? Vůbec nevím, co jsem si myslel….