Byl to krásný letní den a všichni jsme se shromáždili v malebném kostele na okraji města, abychom byli svědky sňatku mého přítele Petra s jeho snoubenkou Janou. Všechno probíhalo hladce, nevěsta vypadala úchvatně ve svých bílých šatech, ženich nervózně přecházel po místnosti, ale zároveň zářil štěstím. Atmosféra byla přímo elektrizující, každý cítil, že se chystá něco výjimečného.
Mlč nebo mluv
Obřad probíhal podle očekávání. Kněz vedl celý ceremoniál s klidem a důstojností, a když přišla ta slavná věta: „Pokud má někdo námitky, mluv teď nebo navždy mlč,“ nikdo neočekával nic neobvyklého. Všichni jsme se tiše usmáli a čekali, že obřad bude pokračovat. Ale v tom momentu se stalo něco, co nám všem vyrazilo dech.
Ze zadních řad vstala žena. Nikdo ji neznal, nebyla to ani Petrova příbuzná, ani Janina kamarádka. S jistotou v hlase pronesla: „Ženich se nemůže oženit, protože je mým manželem.“
Vysvětlení?
Místností se rozlehlo ticho, které by se dalo krájet. Petr zbledl, Jana zůstala stát jako socha a kněz, který za svou dlouhou praxi už leccos zažil, vypadal také zaskočeně. Všichni jsme se na tu ženu otočili a čekali na vysvětlení.
Ukázalo se, že žena, která protestovala, a Petr byli skutečně manželé. Přiznal, že se před nějakou dobou pokusili o rozvod, ale z nějakého důvodu nebyl proces nikdy dokončen. To znamenalo jediné – Petr byl stále ženatý, a tudíž nemohl uzavřít nový sňatek.
Petr byl v šoku. Ani já, ani nikdo z jeho přátel jsme o tom neměli tušení. Jana byla na pokraji zhroucení. Bylo to jako scéna z nějakého filmu, jenže tohle nebyl film. Tohle byla realita. Kněz musel obřad okamžitě přerušit. Následovalo mnoho zmatku, slz a dlouhých rozhovorů. Od té doby jsem nikoho z nich neviděl a ani nevím, zda zůstali spolu.