Karolína se jako každé dítě do první třídy hrozně těšila. Školu měla hrozně ráda a učení jí velmi šlo. Postupně se jí ale do školy víc a víc nechtělo, a to kvůli docházení do školní družiny. Vychovatelka si z neznámého důvodu vybrala několik dětí, na kterých si vybíjela svůj vztek, a Karolína byla jedním z nich.
Ze začátku bylo docházení do družiny fajn. Vychovatelka Veronika byla sice hodně přísná, ale většinou si mě nevšímala. Měla kolem sebe vždy skupinku dětí, kterým říkala “zlatíčka”, ty za všechno chválila, dávala jim sladkosti a hrála si s nimi, zatímco nás ostatní ignorovala.
Časem jí však začínala některé věci vadit. Bylo to například to, že jsem byla hodně samostatná, už v první třídě jsem dobře četla a svůj volný čas v družině jsem tedy trávila zalezlá v rohu s komiksy. Pokaždé se mě snažila přinutit, abych si šla hrát s ostatními a byla ohledně toho víc a víc nepříjemná. To však byl jenom začátek.
Pomalý začátek
Nejdřív přišlo ponižování. Vysmívala se mi za obrázky, které jsem nakreslila nebo za jiné projekty, které se jí nelíbily. Když se mi něco nepovedlo nebo jsem něco napsala špatně, místo aby mi pomohla, urážela mě. Byla jsem přece jen v první třídě! Ale to jí nezajímalo.
Jednou mě dokonce postavila před celu třídu a všem řekla, že by se mi měli smát, protože jsem nešikovná. Takhle proti mě štvala i ostatní děti, takže jsem neměla téměř žádné kamarády. Bylo mi z toho hrozně a nevěděla jsem, jak se bránit. Kdykoliv mi někdo z dětí nějak ublížil, vždycky to svedla na mě. Pokaždé si našla důvod, proč jsem něco udělala špatně.
Každým dnem to bylo horší
Nehorší bylo, když jsme začali chodit plavat do bazénu, který byl asi půl hodinky cesty od školy. Neuměla jsem v tu dobu dobře plavat a tak se o mě mamka bála, napsala mi tedy do školy omluvenku, že plavat nebudu. Veronice to bylo úplně jedno, křičela na mě, že jsem si plavky nevzala schválně, a že jsem všem zkazila výlet. Zase řekla i ostatním, aby se se mnou za to nebavili
Nebyla jsem v tom sama, zasedla si ještě na jednu spolužačku a dva kluky, kteří taky nenosili plavky. Dělala nám ze života peklo, ale tak nenápadně, že si toho nikdo z učitelského sboru nemohl všimnout a jelikož k ostatním dětem se chovala velmi vlídně, nikdo neprohlédl, co je za člověka.
Další teror
Kvůli plavkám na nás křičela téměř každý týden, několikrát jsme kvůli tomu zůstali ve škole a ostatní děti na nás pak byly naštvané. Dokonce nás zase postavila před celou třídu a nabádala spolužáky k tomu, aby si z nás dělali srandu, že neumíme plavat. Pokaždé to vnímala jako naší vinu, že nás rodiče nechtějí pouštět plavat do hlubokého bazénu. S rodiči o tom však nikdy nemluvila.
Jednou nás vzala do bazénu s sebou, že budeme “za trest” sedět na kraji a koukat na ostatní. Očekávala, že tam budeme nešťastně sedět, my jsme se však docela dobře bavili a povídali si spolu. To jí hrozně naštvalo a znovu na nás křičela, že jsme nevychovaní spratci.
Následky na celý život
Nevím proč jsem to rodičům nikdy neřekla, měla jsem z ní hrůzu a také jsem jí uvěřila, že je to opravdu všechno moje vina, protože jsem nešikovná a tak si její chování zasloužím. Naštěstí na to mamka přišla sama a zašla si s ní promluvit. Od té doby mě nechávala na pokoji. To, co mi udělala, se však nedá vzít zpátky.
Nedávno jsem si všimla, že několikrát vyhrála cenu za pedagoga roku. Všechny komentáře ji popisovali jako tu nejhodnější paní vychovatelku a nejlepší kolegyni. Všechno se mi vrátilo a polila mě hrůza.
Neskutečně mě mrzí, že někdo takový je dál ve školství, a možná ublížil ještě další spoustě dětí. Doteď se bojím, když na mě někdo zvýší hlas a mám velmi nízké sebevědomí. Vzpomínky na ní mi zůstanou na vždy.