Karolína žila s Josefem ve společné domácnosti necelých 5 let. Byli spolu šťastní a i když jejich vztah nepatřil mezi ty nejdokonalejší, vždy obstál ty nejtěžší životní zkoušky od alkoholismu a závislosti na cigaretách, přes nesmyslné rozhazování peněz až po insolvenci. Po nějaké době však našli jistou stabilitu a rozhodli se, že si začnou spořit na nové bydlení. Kdyby však Karolína věděla, co se stane, v životě by na něco takového nekývla…
Společné úspory.
Jelikož jsem na mateřské již druhým rokem, hlavní příjem pro domácnost nám obstarává Josef. Neviděla jsem proto nic špatného na tom, aby se naše peníze spojili do jednoho účtu, ze kterého by se platilo všechno. Nikdy jsem na hospodaření s penězi nebyla zrovna dobrá, takže mi vyhovovalo, že se kasy rozhodl ujmout právě Josef. To jsem ale ještě nevěděla z jakého důvodu.
Jednoho dne jsme proto šli spolu do banky a zařídili si sloučení účtů v jeden hlavní, ke kterému jsme dostaly dvě platební karty. Jelikož jsem ale žena v domácnosti, založila jsem kartu ledabyle do peněženky a stav účtu nijak nekontrolovala. Proč bych taky měla, když jsem věděla, že každý měsíc mi pár tisíc korun za mateřskou přijde a ten zbytek je stejně Josefa. Stejně nemá rád, když se mu pletu do vedení domácnosti. Dokonce i nakupovat chodí on.
Pracovní změny.
Čas plynul a začalo se nám dařit. Pepovi zvýšili mzdu a já si našla práci, kterou jsem mohla vykonávat z domu při mateřské. Peníze tam najednou začaly zbývat a spořilo se nám na nové bydlení hned snáze. Měsíčně jsme si tak přilepšili o více než pět tisíc korun, které jsme si mohli bez výčitek dávat bokem. Nebo tak mi to alespoň řekl Pepa…
S navýšením platu se začalo stávat čím dál tím častěji, že musel manžel zůstávat déle v práci. Vždy přišel s nějakou výmluvou, že se něco pokazilo, jen on to mohl opravit, ale že se nemusím ničeho bát, protože dostane vše řádně zaplaceno. Jednou se ale jeho pracovní vytíženost protáhla na skoro celý víkend a já si musela nějak poradit.
Zamítnuto.
Nebyla jsem vůbec připravená na to, že bych měla být od pátku až do neděle s dítětem sama doma. Nebylo nakoupeno ani uvařeno a tak mi nezbylo nic jiného, než najít onu platební kartu, kterou jsem kdysi dostala a jít si sama nakoupit. Nachystala jsem si proto tašku, kočárek s malou, oblékla jsem se a vydala se do města.
Došla jsem do obchodu a začala hledat věci, které doma chyběly a já si je vypsala na nákupní seznam. Vlastně to byla i příjemná změna od toho neustálého sezení doma. Už dlouho jsem takto nenakupovala… A jak to tak vypadá, tak zase dlouho nebudu.
Přišla jsem k pokladně a vyskládala zboží na pás. Bylo toho poměrně hodně a začala jsem uvažovat, jestli to vůbec poberu. Jak to prodavačka pípala, začala jsem si to postupně skládat do tašky. “Dva tisíce sto, poprosím,” usmála se na mě prodavačka a já se rozhodla, že budu platit kartou. Přiložila jsem ji a platba byla okamžitě zamítnuta. Ale jak to?
Takový trapas…
Omluvila jsem se, že mám novou kartu a musí být chyba zřejmě v tom, že není správně aktivovaná. Nákup jsem si mohla nechat za pokladnou a šla jsem k nejbližšímu bankomatu, abych alespoň nějaké peníze vybrala. Při pohledu na zůstatek se mi ale udělalo zle. Byli jsme v mínusu o téměř půl milionu!
Jak? Co s těmi penězi proboha Josef udělal? Zkoušela jsem mu zavolat, ale jako vždy mi nebral telefon. Byla jsem bezradná. Nákup jsem nechala i se svými taškami v obchodě a šla jsem rychle domů v naději, že cestou něco vymyslím nebo už bude doma Josef. Čekalo mě však úplně jiné překvapení. Před vchodovými dveřmi na mě čekal nějaký úředník… a byl to exekutor.
Do večera se ze mě stal téměř bezdomovec a pokud do týdne nezaplatím nájem, tak ze mě bude určitě. Nejhorší na tom všem je, že manžel mi stále nezvedá telefon a ani neodpovídá na zprávy. Vrátí se vůbec ještě někdy? Co když mi to udělal naschvál a prostě zmizel? Vůbec nevím, co teď mám dělat.