Kristián s manželkou Sylvií měli skvělé manželství. Bohužel však příliš dlouho netrvalo, jelikož Sylvie zemřela a zanechala za sebou 2 letou holčičku. Kristián nikdy vlastní děti nechtěl, ale manželku miloval a její dcerku si také oblíbil, a tak když zjistil, že by malá Naděžda putovala do dětského domova, rozhodl se, že zůstane u něj. Nevěděl však, jak těžké to bude.
Se Sylvií jsme se velmi milovali. Dali jsme se dohromady, když byla těhotná s malou Naděždou, s otcem dítěte se dávno nestýkala. Dlouho jsem přemýšlel, jestli pro mě má takový vztah smysl, jelikož jsem si představoval svůj život bez dětí, zamiloval jsem se ale až po uši a pro svou ženu jsem byl ochotný udělat všechno. Asi po roce chození jsme se vzali a sestěhovali, to byl Naděždě víc než rok.
Pohádka skončila
Sylvie nechtěla, abych přijal roli otce, jelikož tu měl pořád mít její bývalý. V té době jsem dost vydělával, takže ona byla doma s malou a já pracoval. Domácí povinnosti jsme si rozdělili na půl, takže jsme oba měli čas na odpočinek. Občas Naděždu pohlídal její otec nebo Sylviiny rodiče.
Po krásném roce manželství onemocněla a brzy poté zemřela. Byl jsem na tom hrozně. Naděžda byla v tu chvíli u Sylviiných rodičů a mě ani nenapadlo, že se to jednou změní. Její rodiče jsou velmi staří a po pár týdnech jsem dostal zprávu, že tchán utrpěl mrtvičku a tchýně se o něj musí starat. Nemůžou si tedy u sebe Naděždu nechat.
To nejtěžší rozhodnutí
Jako první se snažili kontaktovat jejího otce, ten ale k překvapení nás všech opustil zemi a nikdo o něm nic nevěděl. Nejspíš to souviselo s tím, že kradl peníze z firmy, ve které pracoval. Nikdo z jeho rodiny už nebyl naživu a ze Sylviiny také ne, proto tchýně kontaktovala mě. Nejdřív jsem odmítl, neuměl jsem si představit, že bych se stal svobodným otcem a vzdal se všeho, co jsem v životě chtěl.
Potom se mi ale ozvala sociální pracovnice, a sdělila mi, že Naděžda poputuje do dětského domova a časem do pěstounské péče. Sám jsem vyrostl v pěstounské péči a zažil jsem hotové peklo, svědomí mi nedovolilo, nechat Sylviinu dcerku, aby si prošla tím samým.
Už není cesty ven
Vychovávat dítě sám bylo neskutečně těžké. Neměl jsem žádné přirozené rodičovské instinkty, dětské hry mě nebavily a neměl jsem mnoho pomoci od své rodiny. Čím víc Naděžda rostla, tím se to ještě zhoršovalo. Byla velmi složité dítě a nevěděl jsem si s ní rady. Ve třech letech jsem ji chtěl umístit do školky. Nechtěli ji však nikde přijmout, kvůli jejímu chování. Neustále útočila na ostatní děti, neposlouchala, pořád křičela a házela věcmi.
Nechal jsem ji vyšetřit u několika lékařů a nikdo nepotvrdil, že by mohla mít nějakou poruchu. Asi jí jen nezvládám vychovávat. Od doby, co jí byly 3 roky, ji všichni odmítají pohlídat, jsem na to úplně sám a začínám se hroutit. Teď je jí pět let a já doufám, že až půjde do školy, bude to lepší. Lituji toho, že jsem si ji vzal ale nenapadá mě, jak z této situace ven.