O tom, že linka mezi nenávistí a láskou je tenká se přesvědčila i naše čtenářka Lenka. Její soused František (19 let) jí celý život pil krev – chodili na stejnou základní i střední školu, navštěvovali stejný divadelní kroužek. Lenka jakoby se nemohla zbavit jeho pošťuchování a soutěživosti. Celé roky se nemohli vystát. Když se během vysoké školy na léto vrátila do rodného města, jejich setkání dopadlo jinak, než čekala.
Franta mě trápil už od dětství, vždycky jsme byli rivalové a soutěžili o to, kdo bude u nás ve třídě nejlepší. Na každé olympiádě jsme skončili na prvních dvou místech. Když jsem prohrála, nemilosrdně si mě dobíral a posmíval se mi. Hodně jsem se kvůli tomu natrápila a oplácela mu stejnou mincí, když jsem zrovna zvítězila. Vzrostla mezi námi hrozná nenávist.
Když jsme spolu pracovali, neustále mi dělal naschvály. Brala jsem ho za nejarogantnějšího, nejprotivnějšího člověka pod sluncem a on se o mě vyjadřoval podobně. Konečně jsem se ho zbavila, když jsem odjela bydlet na kolej. Zpátky domů jsem se na léto docela těšila, ani mě nenapadlo, že ho zase potkám. Měla jsem nějakou dobu volna a tak jsem chtěla vypomáhat v místní charitě. Jak by mi mohlo přijít na mysl, že tam bude pracovat taky?
Co ten tu dělá?
Chtěla jsem předstírat, že ho neznám, on se však okamžitě vrátil k jeho povýšenému chování a já si to nenechala líbit. Překvapilo mě ale, ale že působil úplně jinak – jakoby vyrostl, ramena se mu rozšířila, chodil vzpřímeně, usmíval se a mluvil jemně, i přesto, že mě zrovna škádlil. Jakoby se z něj vytratila zlomyslnost a zůstala jen soutěživost – pořád jsme se snažili být nejlepší.
Jednou jsme dlouho do večera pracovali na balíčcích, které měly putovat k rodinám, co přišly o domov. Ani jeden z nás nechtěl skončit jako první a uznat, že ten druhý je lepší. Když už se venku setmělo, praskly mi nervy a vybouchla jsem na něj, o co mu jde. Chvíli jsme po sobě štěkali, když najednou se zarazil uprostřed věty. Beze slova se na mě zadíval a přistoupil ke mě. Najednou, jakoby vzduch kolem mě ztěžkl. Než jsem se nadála, už jsme se líbali. Byl to ten nejvášnivější polibek, co jsem kdy zažila!
Boj těla a mysli
V duchu jsem křičela sama na sebe, abych přestala, ale nemohla jsem. Milovali jsme se přímo na gauči ve společenské místnosti. Nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak divoké a intenzivní. Strávili jsme na pohovce celou noc. Ráno jsme se jen oblékli a předstírali, že jsme právě přišli. Na jednu stranu jsem doufala, že se o tom nikdy slovem nezmíníme, ale na druhou jsem chtěla víc.
Po pár dnech se se mnou Franta spojil přes zprávy. Přiznal, že na mě nemůže přestat myslet, a že mě musí vidět. Přese všechno, co se mezi námi stalo, jsem si s ním vyšla. Ač se hodně změnil, a nemůžu říct, že by na mě nebyl hodný, pořád je mezi námi napětí a rivalita. Neskutečně to však jiskří a začíná se z toho vyvíjet opravdový vztah. Nikdy jsem necítila něco tak rozčilujícího a zároveň tak vzrušujícího a romantického.