Lucka s kamarádkou Sofií vyrazila na letní dovolenou do Itálie. Italsky se obě domluvily a jelikož byly prázdniny a domů nespěchaly, našly si brigádu v baru na pláži. V Itálii tak mohly díky příjmu zůstat déle a užít si léta naplno. Jednoho večera Lucka potkala svého vyvoleného. Nebo si to alespoň ze začátku myslela. Pohledný mladík byl vysportovaný a moc milý, ale všechno nebylo tak růžové jak by se mohlo na první pohled zdát.
Žádné velké plány.
Se Sofií jsme měly všechny zkoušky ve škole hotové už v půlce června a tak jsme se rozhodly, že vyrazíme do světa. Jelikož jsme obě velmi znalé v italštině, nebylo to těžké rozhodování. Chtěly jsme si dostatečně odpočinout a načerpat sluníčka na celou dlouhou zimu, která nás už co nevidět v Česku čeká.
Obě dvě jsme tak trochu praštěné a nic si neplánujeme dopředu. Ani tuhle dlouhou dovolenou jsme neplánovaly nijak extra dopředu. Od chvíle co jsme se rozhodly až do okamžiku co jsme poprvé vběhly do moře nás dělilo asi deset dní. Každá z nás měla jeden kufr a minimum oblečení s tím, že si většinu koupíme až na místě.
Letní radosti.
První dva týdny jsme si jen užívaly sluníčka a moře, ale mezitím jsme se různě po stáncích u pláže ptaly na možný přivýdělek. Až jsme se nakonec domluvily s vedoucím jednoho baru, kam jsme chodily snad ob den na drink. Řekl, že za pár dní jedna slečna končí a že by vlastně novou tvář uvítal.
Zbývalo si na delší dobu zamluvit ubytování, ale to také nebyl problém. Majitelka chtěla jen nějakou zálohu dopředu a raději prý bude mít stálé hosty na déle než každý týden někoho jiného. Sofie i já jsme byly dost puntičkářské co se týče úklidu a tak s námi paní domácí neměla sebemenší problém. Spíš naopak. A jelikož měla na starosti hodně apartmánů, nabídla nám, že pokud jí budeme vypomáhat s úklidem pokojů pro nové hosty, odpustí nám nájem.
Pan tajemný.
Se Sofií jsme se v baru střídaly a mezitím ta druhá uklízela pokoje. Volné dny jsme trávily spolu a pařily. Asi po měsíci začal chodit do baru jeden kluk. Nemohlo mu být víc jak 28, byl vysoký, štíhlý, měl modré oči a blond vlasy. Na Itálii nezvyklé, možná proto jsem si ho hned všimla a vypadalo to, že tam chodí kvůli mě. Já si to teda nemyslela, ale Sofie ho na své směně viděla jen jednou a prý si dal drink a když jsem se neobjevila, šel pryč.
Naši teorii jsme chtěly ověřit. Jeden večer měla směnu zase Sofie a já přišla pít na bar. Zatím nealko. A asi do půl hodiny se opravdu objevil on. Zakecali jsme se, dali pár drinků a pak jsme se šli projít po pláži. Bylo mi s ním fajn. Nebyl otravný, vtíravý ani mě nechtěl hnedka svlíkat. Vyměnili jsme si čísla a začali pravidelně randit.
Není to tak růžové!
Postupně jsme se jeden o druhém dozvídali všechno možné. A on se jen tak mimochodem zmínil, že má kousek na kopci svůj vlastní dům. Málem jsem omdlela. Takovou vilu jsem snad ještě neviděla. Rozhodně ne zevnitř. Prý má bohatého dědu a tohle je dům, který po něm zdědil. Líbilo se mi, že nebyl vychloubačný a vlastně z něho byla cítit skromnost.
Byla jsem zamilovaná a úplně mi to zatemnilo mozek. Ale ani Sofie neříkala, že by se jí Carlos zdál nějak zvláštní nebo divný. Co se stalo dál nemohl nikdo předvídat. Nebo jsem si měla dát větší pozor? Měla jsem se Sofií brzy odjíždět domů. Carlos to věděl a plánoval na rozlučku večeři u něj na vile. Přišla jsem v krásných šatech, on měl i košili…
Pomoc!
Večer probíhal bez problému, oba jsme se bavili, smáli a popíjeli. Pak jsem zmínila odjezd a on se nepatrně zamračil. Pak zase nahodil úsměv a navrhl mi poslední skleničku na rozloučenou. Neváhala jsem. Přiťukli jsme si a napili se. Najednou mi bylo zle. Myslela jsem, že jsem to přehnala s pitím a šla do koupelny. Tam jsem omdlela.
Když jsem se probudila, byla jsem svázaná na obří posteli. Poznala jsem, že jsem v Carlosově ložnici a lano mě řezalo do rukou. Nohy jsem měla volné. Začala jsem křičet o pomoc. Mobil jsem u sebe samozřejmě neměla. Po pár minutách přišel Carlos a sdělil mi, že tady s ním zůstávám. A odešel. Co to jako mělo být?
Vysvobození.
Bylo to jako ze špatného snu. V životě jsem se tak nebála. Nevěděla jsem co mám dělat, ztuhla jsem a přemýšlela jak z toho ven. Strávila jsem tam celý den. Večer jsem byla už fakt zoufalá, hlavně to byl ale den našeho odjezdu se Sofií. Což mi zároveň jako jediné dávalo naději, že se po mě bude shánět. Carlos se už ten den neukázal.
Ruce mě bolely od toho, jak jsem se celý den snažila dostat se z provazů. Měla jsem velké modřiny ale nevzdala jsem to. Až konečně v noci se mi podařilo dostat nejdřív jednu a pak i druhou ruku z pout. V celém domě bylo ticho a všechny dveře byly zamčené. Nakonec jsem utekla ven malým oknem. Celou cestu k ubytování za Sofií jsem utíkala. Okamžitě jsme zavolaly policii a vše nahlásily. Carlose ještě v noci zadrželi a obvinili z únosu. Nechci si raději ani představit, co by se dělo, kdybych tam zůstala.