Miluše a Milan bydlí v domě se zahradou. Jednou v noci se Milan nečekaně vrátil domů, i když měl přespat u kamaráda. Pomáhal mu na stavbě. Manželka mu omylem zamkla vchodové dveře a šla spát. Napadlo ho jedno jediné řešení, na které jeho žena už nikdy nezapomene.
Pomoc kamarádovi.
S manželem jsme si postavili dům a součástí byl i dlouhý balkón. Na ten se šlo dostat jak z obýváku, tak z ložnice. Jednou mi řekl, že jde pomoct kamarádovi na stavbu. On pomáhal zase nám, takže jsme si to takto vyměnili. Já zůstala doma, měla jsem dost práce venku na zahradě a jindy na to nebyl čas.
Milan odešel něco kolem jedné hodiny odpoledne a prý na něj nemám čekat, že pojede na kole, ale nejspíše u kamaráda přespí. Bylo mi jasné, že si chtějí dát po práci pivo a nechce se mu jet v noci bez světla. Tenkrát ještě nebylo mnoho osvětlení. A nutno dodat, neměli jsme mobily. Psal se rok 1985.
Noční host.
Rozloučili jsme se a já šla okopávat záhonky. Když se setmělo, uklidila jsem nářadí a šla domů. Manžel pryč nebývá, tak jsem šla domů a automaticky jsem zamkla dveře. Druhé klíče nemáme a i kdyby jo, nechala jsem klíč zastrčený, takže by se stejně dovnitř nedostal. V tu chvíli mi to ale vůbec nedošlo, brala sem to jako automatickou věc. Ještě máme okno do sklepa, ale tím by se neprotáhl. Dveře do kotelny rovněž zamykáme.
Po své večerní rutině a po večeři jsem si šla ještě číst do postele. Ale únava byla silnější a usnula jsem u toho. Znáte ten pocit, když v noci spíte a proberete se? Ale nevíte, jestli úplně nebo jen částečně a jestli spíte nebo ne a co vás probudilo. Přesně takhle jsem se probrala. Svítila mi ještě lampička a v ruce jsem měla zaklapnutou knihu. Když jsem si v tu ránu uvědomila, co mě vzbudilo. Ťukání na okno. Ale cože? Vždyť spím v patře..
Rozespalá a zmatená.
Co vám budu povídat. Samozřejmě, že jsem trochu věřila na duchy, ale nikdy bych to nahlas neřekla. Ležela jsem zády k oknu (balkónu) a rozhodně jsem se nechtěla otočit. Ozvalo se to znovu. Ťuk, ŤUK. Zesilovalo. Ne, neotočím se, bojím se. Pak jsem zhasla. Pro jistotu. A schovala se pod peřinu. Tam přece duchové nemohou a jsem v bezpečí.
Miluškoooo, Miluškoooo. Ozvalo se po chvíli z balkónu. Velice diskrétně spolu s dalším ťukáním na okno. V tu chvíli jsem si říkala, že to není možné. Stále mi nedocházelo, že je manžel pryč a neusnul jen v obýváku u své knihy. Nikdy jsme si nečetli společně, byl to náš čas o samotě. A najednou jsem si řekla dost. Mé jméno jsem slyšela asi 20x a už jsem byla dost vzhůru na to, abych byla při všech smyslech. Sebrala jsem odvahu. Rozsvítila jsem lampu a chystala jsem se otočit.
Moje smrt!
Tak jo. Odpočítala jsem si to. “Tři, dva, jedna….otočit. Áááááááááá.” Myslím, že můj křik tenkrát slyšeli všichni sousedé. V okně stál muž a byl úplně bílý. Od hlavy k patě byl bílý a musel to být duch a těch pár vteřin jsem tomu věřila a vlasy mi stály hrůzou. Krve by se ve mě nedořezal. V dalších sekundách jsem stála jako socha a postava na balkóně promluvila. “Nechci tě vyděsit, Otova žena rodí a já jsem musel domů, jen jsem netušil, že zamkneš a vylezl jsem tudy….”
“Děláš si srandu? Vždyť jsem málem dostala infarkt….” Ano. Byl to Milan. Otevřela jsem mu balkón a pustila ho dovnitř. Ty mě jednou budeš mít na svědomí, pomyslela jsem si. A proč byl celý bílý? Od prachu. Jednoduše od prachu. To jsem tedy fakt nečekala. Vyšplhal se nahoru po pergole až na balkón. Fuj. Na tuhle noc nikdy nezapomenu.