Nikola a její dvouletá dcerka šly jako každý čtvrtek společně na cvičení s dětmi. Narazily přitom na zvláštní ženu, která Nikole a její dceři změnila pohled na duchovno. Kratičký rozhovor totiž nebyl jen tak ledajaký. To, co následovalo po zbytek dne, Nikole dodnes nahání hrůzu.
Klasický čtvrtek.
Jako každý týden jsem i tento čtvrtek jela s malou Em vlakem do města na cvičení rodičů s dětmi. Přihlásila jsem nás již před prázdninami, abychom se obě dvě dostaly trochu více do společnosti. Na vlakovém nádraží naší cílové stanice jsme se šly podívat na velkou parní lokomotivu, která je zde vystavená.
Dělaly jsme to pokaždé, jelikož jsme měly ještě dobrou půlhodinku k dobru a jelikož se lokomotiva Em moc líbí. Všechno probíhalo jako vždy, Em se kolem velkého vlaku prošla, proběhla a šly jsme pomalu dál. Měla jsem s sebou i sportovní kočárek, jelikož je budova kam chodíme vzdálená ještě asi kilometr od nádraží a malou pak už bolí nohy a chce si sednout.
Podivné setkání.
Jelikož začal foukat vítr, sehnula jsem se ke kočárku, abych našla bundičku schovanou ve spodním koši pod ním. Mezitím k nám odnikud přistoupila žena. Opravdu jsem neviděla odkud přišla, ale byla sama a kolem nás také nikdo jiný nebyl. Vypadala na první pohled jako milá a velmi slušně oblečená dáma. Zaujal mne její obří náhrdelník na krku. Měla plavé vlasy a usmívala se.
Pozdravila jsem ji a začala jsem Em oblékat bundu. Vítr sílil a ona měla jen tričko. Mezitím se žena optala na věk malé. Nepřišlo mi na otázce nic divného a tak jsem odpověděla: “Dva roky.” A žena se na ni dívala čím dál víc, prohlížela si ji a opakovala už po třetí: “Ty jsi krásná holčička, máte moc krásnou dcerku.” Když to řekla po čtvrté, omluvila jsem se, že trochu spěcháme, i když to nebyla pravda.
Cvičení a pláč.
Naložila jsem rychle malou Em do kočárku a jela jsem směr cvičení. Žena na mě působila zvláštně, ale za chvíli sem to podivné setkání pustila z hlavy. Jako vždy jsme dorazili s předstihem na cvičení, šly na záchod a hurá do velké tělocvičny. První půlhodinku všechno probíhalo normálně. Dokonce se malá hezky zapojovala, mnohem víc než obvykle. Pak nastal zlom a najednou uprostřed hry začala plakat.
Šla jsem ji utěšit, myslela jsem, že třeba špatně došlápla a něco ji bolí. Ale na moje otázky, co se děje a jestli ji nic nebolí nereagovala a dál se ke mě choulila a plakala. Chvilku jsme šly spolu bokem a za pět minut se uklidnila. Zkusily jsme se znovu zapojit. Za dalších pár minut začala z ničeho nic plakat znova a volala: “Táta, táta, táta, au..” Trochu mě to vyděsilo a raději jsme předčasně odešly z tělocvičny.
Stalo se něco?
Em nešla utišit. Musely jsme společně zavolat manželovi a on ji po pár minutách uklidnil. Vysvětlil, že je jako vždy v práci a že odpoledne přijede. Sice ji to uklidnilo, ale chtěla jet už v kočárku pryč. Přitom si vždycky ještě spolu chvilku hrajeme vedle v herně a teprve pak odcházíme a nikdy se jí nechce. Po cestě na vlak jsem si vzpomněla na záhadnou ženu a na svou kamarádku. Ta mi vyprávěla, že její syn byl jednou při podobném setkání uřknutý. Začala jsem mít špatný pocit.
Ihned jsem ji napsala, co s tím tenkrát dělala a co jí pomohlo. Přesně jsem si to nepamatovala, jen jsem měla v hlavě něco s vodou a lžící. Napsala mi: “Jako test na to, jestli je člověk uřknutý se používají dvě sklenice a lžíce. Do jedné sklenice dáš 3 lžíce vody a tu pak tou samou lžící přelíváš do druhé sklenice. Jestli je uřknutá, přeleješ jich víc, třeba 4 nebo 5. Tou vodou pak přetřeš oči a mělo by to pomoci.”
Test.
Malá Em mi po cestě domů usnula, ale během usínání ještě dost plakala a musela jsem ji konejšit. Tohle se nám normálně nestávalo. Hlavně mi nebyla schopna říct co se děje. Dojely jsme domů a já zkusila test s vodou. Dala jsem Em do ruky jednu sklenici a do ní ona s mou pomocí nalila 3 lžíce vody. Přesně 3. Pak jsem ji dala do ruky druhou sklenici a přelívala jsem lžící vodu do ní. Byly tam najednou 4 lžíce. Měla jsem z toho husí kůži. Přetřela jí tou vodou oči a pomazlila.
Od té doby byl klid. Ochranu před uřknutím jinou osobou je červená barva. Nejlépe náramek s uzlíky, kdy ten uzlík zlo zachytí. Nikdy jsem tomu nevěřila, ale po našem zážitku raději vozím na kočárku červenou stuhu a na zápěstí onen náramek s uzlíky. Nejsem duchovně založená, ale tohle mi ještě nějakou dobu nedalo spát. Snad už to nikdy znovu nezažijeme.