Ondra a Markéta nebyli typickým párem. Když se poprvé setkali, bylo to jako osudové setkání dvou samotných cestovatelů uprostřed pouště. Oba toužili po dobrodružství a světě plném nových zážitků. To ale ještě nevěděli, že v budoucnu bude jejich vztah fungovat jen díky tomu, že se většinu času neuvidí.
Já jsem se začal věnovat hudbě a skládat, zatímco Markéta se ponořila do světa modelingu. Naše kariéry nás odváděly do různých koutů světa, a tak jsme se ocitli odděleně. Zpočátku to bylo těžké. Každý víkend, kdy jsme se setkali, byl plný vášní a radosti, jakoby nám srdce vytryskla ze hrudi očekáváním té chvíle. Ale s časem jsme si začali zvykat na tu vzdálenost, a možná jsme se jí i trochu naučili.
Pro mě to byla výzva, ale zároveň osvobození. Měl jsem čas na svou hudbu, na objevování nových hudebních směrů a inspirací. Markéta mohla plně věnovat svůj čas své práci, aniž by se musela starat o každodenní povinnosti spojené s partnerským životem. Bylo to jako tanec na hranici mezi oddaností a svobodou. Ačkoli jsme byli od sebe fyzicky, cítili jsme se blízko. Ale když jsme byli spolu déle, jako během dovolené, začali jsme si víc všímat těch rozdílů, které jsme jinak dokázali ignorovat.
Ptali jsme se sami sebe: Je tohle vůbec správné? Odpověď jsme nenašli lehce. Bylo to jako bloudění labyrintem, kde každá zatáčka přinesla něco nového,.. někdy i zklamání z toho, jaký postoj k naší situaci zaujímá ten druhý.
Ale nakonec jsme si uvědomili, že smysl našeho vztahu nezáležel v tom, co říkala společnost, nebo co bylo považováno za normální. Smysl byl v naší vzájemné podpoře, respektu k našim odlišným cílům a schopnosti najít radost a lásku ve chvílích, které jsme spolu prožívali. Možná jsme nebyli jako ostatní páry, ale pro nás to bylo to pravé.
Jak to ale do budoucna? S takovými životy nemáme šanci založit rodinu a ani si vybudovat svůj společný domov. Upřímně se tak bojím,.. avšak doufám, že to spolu nějak vyřešíme.