Pavla chodila spolu s Petrem již od 7. třídy. Její mladší sestra Eva nikdy nebyla fanynkou jejich vztahu. Vždy si z nich dělala legraci a nikdy je nenechala spolu o samotě. Pavla i Eva spolu vyrostli bok po boku a hodně se hádali, většinou proto, že ji Eva záměrně rozčilovala. Jenže jejich soužití se nezměnilo, ani když obě dospěly…
To je prostě Eva.
Eva vždy byla tím typem člověka, kterého se jen tak nezbavíte. Bude vás stále otravovat, dokud nevidí, že jste se z ní pomalu nezbláznili. Snažit se ji ignorovat? Nikdy se neunaví, bude to jen horší a horší. Mluvit o ní s rodiči? Nic by neudělali, protože to je jejich vymodlená princezna. Udělala by cokoli, co by mohla, jen aby mi všechno pokazila.
Zničila mi mnohá přátelství, přiměla lidi mě nenávidět, přiměla okolí myslet si, že jsem blázen, šířila fámy a lhala o mně. Při mnoha příležitostech se mě snažila dostat pryč z dmu, říkala věci typu, že já ji týrám, že se mě bojí a že mě viděla, jak beru drogy.
Stěhování.
Přiměla mě samotnou se upřímně ptát, jestli jsem při smyslech nebo ne, a mnoho problémů, které mám teď v dospělosti, je jen kvůli ní. Vlastně to jediné, co se jí nepovedlo zničil, byl a je můj vztah s Petrem.
Jakmile se můj přítel nastěhoval do vlastního bytu, nastěhovala jsem se k němu a pomáhala mu, jak nejlépe jsem mohla. I z toho mála peněz, které jsem získala prodejem umění a letní brigádou, kterou jsem v té době měla, jsem se snažila sebevíce, abychom spolu náš domov udrželi. Navíc jsem díky tomu se svou sestrou vůbec nemluvila a ani jsem se nevídali. Bylo to něco úžasného.
Současnost.
Nedávno mě Petr požádal o ruku. Dokonce na tom stejném mostě, kde jsme si dali náš první polibek. Tak moc jsem jej milovala a tolik jsme si toho již spolu zažili, že jsem mu řekla své ano. A tak jsme začali pomalu plánovat naši svatbu. Jaká bude výzdoba, jestli kostel, zámek nebo úřad, v jakých barvách se celá ceremonie odehraně a co se bude podívat na svatební hostině…
Když jsme se však dostali k seznamu hostů, zeptal se mě, jestli jsem plánovala pozvat i svoji sestru. Vždycky věděl, jaký je náš vztah, a nikdy neměl moji sestru rád. Rozhodla jsem se proto a pro dobro nás obou, že ji nepozvu. Nezasloužila si přijít na můj jediný šťastný den za to všechno, čím jsem si musela kvůli ní prožít.
Rodiče….
Týden před svatbou mi volala matka a ptala se, proč moje sestra nedostala pozvánku. Řekla jsem jí, že ji tam nechceme, protože jsem věděla, že by se ke mně nadále chovala tak, jak se chovala vždycky. Moje matka zuřila. Vždy byla spíše na straně mé sestry, ale opravdu jsem nečekala, že se k situaci postaví takto.
Křičela na mě do telefonu a řekla mi, že jsem sobec a že mám velké štěstí, že vůbec ve svém životě nějakou sestru mám. Nevěděla jsem, co jí mám na to říct. Jen jsem seděla a v úžasu a poslouchala svou vlastní matku, jak na mě křičí a nadává mi jen pro to, že si nechci pokazit svůj jediný den.
Když skončila s křikem, prostě zavěsila a už mi neodpovídala. Upřímně řečeno, byla jsem ze všeho tak unavená, že jsem to ani nezkoušela nějak napravit a nechala jsem to být.
Den D.
Přišel den svatby. Vše bylo dokonale připravené a moje nejlepší kamarádka mi pomáhala celý tento den bez zbytečných starostí nějak zvládnout. I tak jsem ale měla hlavu plnou starostí a nervy z celého dne, že jsem úplně zapomněla na to, jestli vůbec moji rodiče na svatbu dorazí. Až když jsem měla procházet uličkou a nemohla najít svého otce, mi to došlo…
Moje rodina nepřišla a ani nepřijde,.. ani moje matka, ani můj nevlastní otec a ani jedna z mých dalších nevlastních malých sester. Cítila jsem se tak raněná,.. ale co jsem mohla čekat. Nejhorší na tom však je fakt, že i když tu má sestra není, opět se jí podařilo něco zničit.