Bylo mi tehdy něco přes dvacet a měla jsem pocit, že mám celý svět před sebou. Byla jsem plná energie, nadšení a samozřejmě i touhy po lásce. A právě v té době jsem potkala jednoho kluka. Byl sympatický, vtipný a zdálo se, že máme hodně společného. Začali jsme spolu trávit čas, chodili jsme na večeře, do kina, procházeli se parkem a povídali si o všem možném. Bylo to krásné období a já si myslela, že by to mohlo být něco vážného.
Realita.
Jenže jak už to tak bývá, věci nejsou vždy takové, jaké se zdají. Po pár měsících jsem náhodou zjistila, že tenhle úžasný kluk má už celou dobu přítelkyni. Byla jsem v šoku, zlomená a cítila jsem se naprosto podvedená. Jak mi to mohl udělat? Jak mohl předstírat, že jsem pro něj jediná, když ve skutečnosti žil dvojí život? Bylo to pro mě těžké období, ale rozhodla jsem se, že se tím nenechám zlomit. Skončila jsem to s ním okamžitě a slíbila si, že budu opatrnější.
O dva roky později jsem se rozhodla udělat ve svém životě velkou změnu. Přestěhovala jsem se do jiného města, které bylo asi dvě hodiny jízdy od mého rodného domova. Chtěla jsem nový začátek, nová dobrodružství a nové příležitosti. A musím říct, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala.
Nový začátek.
V novém městě jsem si našla skvělou práci, nové přátele a dokonce jsem potkala někoho zvláštního. Jeho jméno bylo Tomáš a byl přesně tím typem muže, o kterém jsem vždy snila. Inteligentní, laskavý, s úžasným smyslem pro humor. Začali jsme spolu chodit a naše vztah rychle nabíral na intenzitě. Měla jsem pocit, že jsem konečně našla toho pravého.
Jednoho dne mi Tomáš nadšeně vyprávěl o tom, že se bude stěhovat do nového bytu. Byl z toho nadšený a já s ním. Mluvil o tom, jak bude byt zařízený, jakou bude mít krásnou terasu a jak se těší na společné chvíle tam strávené. Zmínil se také o svém novém spolubydlícím. Říkal, že je to fajn kluk, ve stejném věku jako on, a že pochází ze stejného města jako já. To mě zaujalo a ze zvědavosti jsem se začala vyptávat víc.
Spolubydlící.
“Kdo to je? Možná ho znám,” řekla jsem s úsměvem. “Jmenuje se Honza K.,” odpověděl Tomáš. V tu chvíli mi zmrzl úsměv na tváři. To jméno mi bylo až příliš povědomé. Ale co by dělal Honza tady? Možná je to jen shoda jmen. “A kolik mu je?” pokračovala jsem s lehkou nervozitou. “Stejně jako nám, 25,” odpověděl bezstarostně. “Z jakého města přesně pochází?” ptala jsem se dál, i když jsem už tušila odpověď. “Z Prahy, stejně jako ty. Říkal, že tam má rodinu a spoustu přátel,” dodal Tomáš.
Srdce mi bušilo jako o závod. Všechny ty informace seděly až příliš přesně. Musela jsem to vědět jistě. “Máš nějakou jeho fotku?” zeptala jsem se, snažíc se zachovat klidný tón hlasu. “Jo, vlastně ano. Fotili jsme se spolu, když jsme podepisovali nájemní smlouvu. Počkej, najdu to,” řekl a začal prohledávat svůj telefon.
Cože?!
Když mi ukázal fotku, cítila jsem, jak se mi podlomila kolena. Bylo to jako rána do žaludku. Na obrazovce se na mě usmíval ten samý Honza, který mě před dvěma lety tak ošklivě podvedl. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím.
“Petro, jsi v pořádku? Vypadáš, jako bys viděla ducha,” poznamenal Tomáš, když si všiml mého výrazu. Chvíli jsem nevěděla, co říct. Nakonec jsem se zhluboka nadechla a rozhodla se mu říct pravdu. Co ale teď? Mám chtít po Tomášovi, aby si hledal nového spolubydlícího? Hledal ho tak dlouho a očividně si s Honzou rozumí,… Jenže to se budu se svým “ex” potkávat pokaždé, když pojedu za Tomášem? Mám tolik otázek a pochyb, že nevím co s tím.