Scénář jako z dramatického filmu? Tak přesně takový je příběh našeho čtenáře Romana, který se po celých třinácti letech dozvěděl, že má nemanželského syna. Jak se k tomu postavil a jak moc to změnilo jeho dosavadní život? A co na to Romanova partnerka?
Jako mladý kluk jsem byl docela veselé povahy. Tím myslím, že jsem dost střídal partnerky a nebyl jsem k ženám úplně uctivý. Dařilo se mi v mojí kariéře tenisty a tak jsem o fanynky a celkově ženy neměl nouzi. Tím, že jsem hodně cestoval, nebylo možné udržet si dlouhodobý vztah. Můj partnerský život se mi srovnal, až když jsem padnul na úplné dno a s tenisem musel kvůli úrazu skončit.
Postupem času jsem si našel novou práci a především životní partnerku Ami, která už měla malého Honzíka z předchozího vztahu. Do Ami jsem se zamiloval a přijal ji jako svou partnerku i s jejím synem. Začali jsme společně žít a také plánovali společnou budoucnost. Velmi se nám společně dařilo. Jednoho dne, když jsme šli s Ami s kočárkem na procházku, potkali jsme jednu z mých bývalých partnerek. Očekával jsem hysterickou scénu, Lucka jen kolem nás prošla a normálně pozdravila. Divil jsem se…
Následně ale Lucka zkontaktovala moji partnerku Ami kvůli objednávce z jejího krámku. Na schůzku Lucka přišla s třináctiletým synem, Romanem. Ami to bylo divné, protože Roman mi byl velmi podobný. A tak se rozhodla jednat a zařídila, abych se musel s Luckou i jejím synem “náhodně” potkat. Jakmile jsem malého klučinu viděl, bylo mi jasné, že je můj. Vypadal totiž skutečně přesně jako já v dětství. Lucka se sice uznání mého otcovství nejdříve bránila, ale nakonec uznala, že syn je můj.
I když jsem cítil velkou křivdu, vzhledem k tomu, že mi Lucka nebyla schopna celá ta léta dát vědět, že mám syna, rozhodl jsem se staré věci hodit za hlavu a stát se Romanovi správným otcem. Začátky byly velmi těžké, protože pro Románka jsem byl cizí muž. Ale krev není voda a tak jsme se velmi brzy sešli na stejné notě. Dnes nás s Ami pravidelně navštěvuje a má moc rád i svého nevlastního bratra Honzíka. S Luckou jsme zakopali válečnou sekeru a s Ami se nakonec staly celkem dobré kamarádky. Románkovi otec velmi chyběl a já jsem rád, že mu mohu konečně vynahradit ty roky, které jsem mu bohužel nemohl dát.