Sebastian a Veronika spolu byli 10 let, z toho dva roky manželé. Jejich vztah byl vše, co si Sebastian přál. Ve všem si rozuměli, téměř se nehádali a měli stejná přání – jedním z nich bylo založit rodinu. Tento rok se jim narodilo jejich první dítě, Marcel. Už v porodnici si Sebastian všiml, že se Marcel ani jednomu ze svých rodičů nepodobá, čím víc však miminko rostlo, tím víc mu to začalo vrtat hlavou.
Když Veronika otěhotněla, byli jsme oba neskutečně šťastní. Celé těhotenství jsme se společně těšili, nakupovali věci, upravovali pokojíček. Občas mi přišlo, že manželka tráví moc času s kamarády, a že se chová zvláštně ale přičítal jsem to změnám hormonů. Hned po narození malého Marcela jsem ale začal pochybovat. Ze začátku vypadal, jako každé jiné miminko, ale nedalo se nevšimnout, že na rozdíl ode mě s Veronikou má tmavé vlásky a celkově se rysy nepodobá ani jednomu z nás.
Rodinná intervence
Jakmile se na Marcela přijela podívat moje rodina, viděl jsem jim ve tvářích, že něco není v pořádku. Byli zdvořilí ale chladní. Otec si mě vzal stranou a zeptal se, jestli jsem si jistý, že je dítě moje, protože nikdo v naší rodině nikdy tmavé vlasy neměl. V tom jsem si začal vzpomínat na Veroniky zvláštní chování a všechno mi do sebe zapadalo.
Svěřil jsem se bratrovi a ten mi hned pověděl, že jí nikdy nevěřil, a od začátku mu přišlo, že se to jednou stane. Rodiče měli stejný názor, malého nechtějí vídat, Veroniku odstřihli a mě přemlouvali, abych svou rodinu opustil. Dlouho jsem to nedokázal, pořád jsem doufal, že se přece jen pletou. Nedokázal jsem na to ale přestat myslet. Jednoho dne na mě Veronika vyjela, že si malého nevšímám, tak jak by chtěla, a že ani k ní se nechovám příliš vřele. Zlobila se, že nepromluvím se svou rodinou, a že se k ní nechovají hezky. To pro mě byla poslední kapka.
Tohle si nemůžu nechat líbit!
Chvíli jsem ji nechal na sebe křičet a přemýšlel jsem, jak z toho vycouvat. Nakonec jsem se ale neudržel a všechny své nejistoty a pochyby jsem jí vpálil do obličeje. Snažila se mi vysvětlit, že návštěvy přátel byly opravdu jen to, a že moje rodina jí od začátku neměla ráda, já byl ale tak naštvaný, že jsem neposlouchal. Řekl jsem jí, že chci udělat test otcovství, jinak už jí nemůžu věřit. Veronika byla v šoku, ale souhlasila. Odešla i s malým ke svým rodičům a než za sebou zabouchla, zeptala se mě, jestli si opravdu myslím, že by byla schopna mě podvést. Když jsem odpověděl, že nevím, jen smutně kývla hlavou.
Několik týdnů jsme se téměř neviděli. Sem tam si přišla pro věci, nebo přebrat poštu ale jinak se mi vyhýbala. Až jednoho dne jsem přišel domů a na stole leželo několik dokumentů. Když jsem otevřel první obálku, vypadl na mě test otcovství. Jasně z něj vyplývalo, že jsem Marcelův otec. Byl jsem radostí bez sebe. Už jsem bral telefon do ruky, když jsem si všimnul druhé obálky. Jakmile jsem ji otevřel, radost mě přešla. Byla to žádost o rozvod, Veronikou už vyplněná.
Tak tohle je konec
Okamžitě jsem se s ní snažil spojit a omluvit se, zablokovala si ale moje číslo. Odmítá se mnou mluvit bez rozvodového právníka a její rodina mi řekla, že pokud si myslím, že by mě podvedla, tak jí vůbec neznám, nemiluji ji a měl bych být s někým, komu věřím. Nejspíš mají pravdu, nikdy mi nedala důvod o ní pochybovat. Kdyby nebylo mé rodiny, nejspíš by to nikdy tak daleko nedošlo. Hrozně lituji toho, co jsem udělal. Chci svojí manželku a svého syna zpátky. Jak se člověk za něco takového omluví?