Valerie a Lukáš spolu chodí už dlouho. Svatbu ani děti nikdy neplánovali, oba na to měli stejný názor, i když jejich okolí ho nesdílelo. Lukášův postoj se časem trochu změnil, ale své přítelkyni o tom neřekl. Místo toho si to vymyslel po svém, ale nedopadlo to úplně nejlíp.
Bez závazků.
S Lukášem bydlíme v domku u lesa, máme velkou zahradu a spoustu zvířat. Nic nám spolu nechybí, všechno klape tak jak má a jsme takhle spokojení. Jenže okolí si myslí svoje. Už více jak deset let slýcháme se stále větším důrazem: “Kdy už budete mít děti?” Je to hrozně otravné, ale my jsme se prostě shodli na tom, že jsme v pohodě tak, jak jsme.
Můj pohled je takový, že se na děti necítím. Ani fyzicky ani psychicky. A nejsem zastánce názoru, že pokud mají děti všichni okolo, tak já je musím mít taky. Nemusím když nechci. A jelikož je Lukáš stejného názoru, tak jsem moc ráda, že žiju právě s ním. Jenže to jsem netušila, co přijde dál.
Lidi se mění.
Neříkám, že jsme pořád někde pryč, ale užíváme života. Dovolená dvakrát ročně, můžeme si koupit co chceme a odjet kdy chceme vlastně kamkoliv. Ta svoboda je super. To bychom s dětma nemohli. Ty by nás spoutaly na místě nejméně tak 3 roky a pak další dítě, další roky doma. Já miluju svou práci, takže bych se doma snad zbláznila. Lukáš to ale zřejmě začal cítit jinak.
Místo, aby si se mnou o tom jak to cítí promluvil a našli jsme společně řešení, vyřešil to po svém. Vždycky jsem slýchala o dvojím životě, ale o tom, co udělal můj přítel se mi ani ve snu nezdálo. Taková zrada. Jednou jsem přijela dřív z víkendového školení. Vybil se mi mobil a nemohla jsem najít nabíječku. Lukáš tedy netušil, že přijedu už dopoledne.
Zrada.
Před naším domem stálo auto. Nikdy jsem ho tu neviděla a myslela jsem si, že je to jen nějaký Lukášův kolega nebo klient z práce. Občas si plánoval schůzky u nás, když nestíhal, ale byla neděle. Když jsem vešla do obýváku, seděla u stolu mladší žena. V náručí měla miminko a na koberci před televizí si hrál chlapeček tak ve věku 3 let. Všude byly hračky. “Co tady děláte? A kdo jste?” zeptala jsem se opatrně. Lukáš mě slyšel a přiběhl z kuchyně. “Miláčku ty už jsi doma?”
Nechápala jsem to. “Kdo to je?” naléhala jsem. Kdyby to byla sestřenice nebo stará známá, tak by asi s odpovědí tak neváhal. Začala jsem sama v sobě panikařit. To přece není možné, že ne. “Promiň. Já nechtěl. Měla jsi přijel až pozdě večer. Tohle se asi už nedá nijak zachránit. Tohle je Blanka a moje dvě děti. Klárka a Martin.” Málem jsem omdlela. To je snad sen? “Takže ty sis udělal děti s jinou a ještě je pozveš k nám domů?”
Rozchod.
V životě jsem necítila takovou zradu. To nemůže být pravda! Vždyť se mi nikdy nesvěřil. A raději si odejde a udělá si dítě jinde. Dokonce dvě a pak si je na víkend, kdy jsem pryč pozve k nám domů. Vsadím se, že i to auto co stálo před domem je od něj. Nebo z našich peněz? Asi bych spíš pochopila, kdyby za mnou přišel a probrali jsme to. I za cenu toho, že se třeba rozejdeme, když už to necítíme stejně, ale on mě nechtěl opustit. Chtěl nás mít obě dvě. To se teda spletl.